Ze života Vietnamisty

Jak jsem roznášel letáky

Mám velmi rád film Vratné lahve, představuji si, že to je film o mě. Do posledního detailu, i s těmi představami ve vlaku.

Jednoho dne jsem měl práce a odpovědnosti prostě už nad hlavu. A tak mě práci v důchodu nahradil Vietnam, ale ten je nyní pro nás zavřený. Navíc se musím starat o nemocnou ženu, a tak se nemohu moc vzdalovat z domu. Ani na cestovatelské přednášky není nyní doba. A protože nechci trávit čas jenom u počítače a plotny a současně se musím také hýbat, napadlo mě, co procházku využít a třeba roznášet letáky v mém okolí.

První úsměv byl při dotazu paní, která se mnou vedla přijímací řízení. Ptala se na moje vzdělání. Na moje sdělení že ČVUT se zeptala, co to je, to je s maturitou?  Když jsem ji ujistil, že ano, byla zjevně potěšena. Asi tím, že budu umět letáky spočítat. Byl jsem informován, že je to prachbídně placená práce, ale jak prachbídně, jsem netušil ani ve snu.

Po složitém papírování, kdy jsem musel předložit i výpis z rejstříku trestů a podepsání spousty papírů o mlčenlivosti, (že by letáky byly státní tajemství?) jsem se stal hrdým roznašečem letáků s plnou autorizací a odpovědností. 

Naplánoval jsem si roznášení až po volbách, protože roznášet blijance Tomio Okamury fakt nechci. Bylo mně nabídnuto zapůjčení tašky s kolečky, ale na to si připadám v mých téměř 70 letech fakt ještě moc mladý. Raději jsem využil můj světobežnický batoh. 

Batoh jsem naplnil dvěma tisící prospektů o nějakých vrtačkách a hrncích.  Dost jsem se zhrozil, když jsem viděl takový balík, k tomu prý do každé schránky patří pouze jeden. Dostal jsem navíc rajón s rodinnými domky, tzn. mezi schránkami je docela dost kroků. Ale díky tomu, že jsem udělal s letáky radost i obyvatelům několika paneláků, průměrná „dochodová“ vzdálenost mezi schránkami se nakonec snížila na snesitelných 26 m.

Ale bylo krásně, svítilo sluníčko, a tak jsa obtěžkán letáky jsem radostně vyrazil 

Začátek byl šok, utrpení. Okamžitě jsem se začal zaobíral myšlenkou s tím praštit.  Ale zvítězila odpovědnost a slib, který jsem dal, že letáky roznesu. 

Vůbec jsem si neuvědomil do čeho jdu, že to je stará zástavba. Domky, které si lidé většinou sami postavili. Dnes to jsou ve velké míře „chudí milionáři“. Přežívající od výplaty k výplatě a současně vlastnící mnohamilionového majetku. A tomu odpovídá stav domů včetně plotů a na nich pověšených poštovních schránek.

Nemohl jsem často schránky najít. Teprve později jsem získal cvičené oko a pokud přesto nezafungovalo, na schránku jsem se jednoduše vykašlal a spěchal dále.

Samotné schránky jsou děs, z velké části z dob „reálného socializmu“. Staré rezaté s malinkým otvorem. Z dob, kdy se posílaly obálky o velikosti A5. Dostat do těchto schránek prospekt vůbec není jednoduché. Nevěděl jsem, jak ho složit a mnohdy to skončilo tak, že jsem ho do schránky prostě narval, namačkal. K tomu samotné prospekty mně pily krev, jako by nechtěly být zmačkány do schránek, nedařilo se mne je po jednom oddělit. A až po řadě hodin jsem byl schopen je od sebe v čase, který mě dělil od další schránky, oddělit a šikovně složit tak, aby se do schránky vešly alespoň částečně. A protože v druhé ruce máte letáky, snažíte se vpravit leták jednou rukou. A když má záklopka silnou pružinu a otevírá se dovnitř, končí to i situací zakousnutí se do prstů bez ochoty pustit. Mimochodem držet v druhé ruce balík kluzkých letáků, aniž by se rozběhly po zemi také potřebovalo grif, který jsem nezískal za celou dobu. Mnohokrát se mne rozběhly.

A pokud mně pily krev Husákovy schránky, někdy ještě více domácí tvořivost těchto „samorobo“ schránek. Nejen zámečnický, ale i řezbářský um ale vůbec nejhorší jsou moderní  architekti. Ti jsou schopni dokonale zamaskovat šlyc na dopisy se zřetelnou nenávistí k němu, protože jim brání v rozletu a narušuje dílo.

Genialita některých umělců dosáhla takové výše, že připevnili schránky z druhé strany plotu bez čelního vkládacího otvoru. Nevím, co se jim honilo hlavě.

Ale srdce zaplesalo i u jedné americké schránky, které jsem po vložení prospektu se vzpomínkou na daleké kraje nostalgicky zvedl červený praporek. Na okamžik jsem se ocitl jinde. 

Ale u příští schránky jsem už byl zase doma, kdy jsem se pořezal o ostré hrany otvoru totálně rezaté „bolševické“ schránky. 

K naštvání je také, když se vydáte do dlouhé slepé ulice s jedinou schránkou na konci, na které v cíli spatříte nápis Nechci reklamu. 

Mimochodem tyto nápisy jsem se snažil dodržovat, i když v době voleb se prý dodržovat neměly.

A tak jsem se zapnutým stopařem na mobilu pečlivě vybarvoval ulici za ulicí.  

Za soumraku to už zřetelně začalo drhnout. Nohy už zdvojnásobily svojí váhu a když mne leták spadl na zem, záda se už nechtěla ohnout ani s bolestí. V nohou jsem již měl 30 km a za sebou přes tisíc schránek.

Pouze s největším vypětím sil jsem se dobelhal domů. A začala kalkulace. Takže jsem obdaroval 1150 šťastných schránek, co leták to schránka, to také 0,19,-- Kč. To už hodilo celkem třícifernou cifru, 218,50 Kč, na kterou se od tohoto okamžiku mohu těšit. Třeba dostanu i 219,-- jestliže prokáží velkorysost a zaokrouhlí to nahoru. Na hodinu mně to vyšlo na 24,27 Kč. Ještě že jsem nebyl na obědě, jinak by se mne denní profit výrazně zredukoval. Jasně, zručný letákoroznašeč to možná zdvojnásobí, ale nula nebo dvakrát nula je jedno.  

A tak alespoň něco  hezkého

Nikde jsem se nesetkal s nadáváním, ale pouze a jenom s příjemnými a hodnými lidmi.  Pokud někdo byl za plotem, tak si s úsměvem letáček rovnou vzal do ruky a nikdy nezapomněl poděkovat. Je hezké, že u nás máme respekt k lidem, kteří většinou mají opravdu problém, jak vyjít na konci měsíce 

Ale nejhorší ze všeho byli psi.  A že jich bylo. Nevím proč si lidé libují v tom mít doma vlkodlaka. Výsledkem bylo, že mnoho jejich majitelů přišlo o potěšení si doma počíst a propásli šanci si koupit hrnec, bez kterého je život musí být nuda.