Téměř všechny weby, cestovní kanceláře, inzerují: Nejlepší místa ve Vietnamu. Best of Vietnam. Top of Vietnam. Kam do Vietnamu.

Jako by se země skládala z bílé plochy na které jsou zajímavá místa a úkolem „cestovatele“ je co nejrychleji, nejjednodušeji a nejpohodlnější se přesouvat mezi těmito místy. Úplně nejlepší by bylo se nějakým kouzelným způsobem mezi těmito místy transponovat.

Ale není krása cestování právě při pohybu? Nepoznáme Vietnam právě takto nejlépe? Nejenom pěšky, ale v nacpaném autobuse, v krásném vlaku připomínající Orient Expers, v nekonečném proudu motorek. A i při svezení na vodním buvolovi.

Já bych to dokonce přirovnal jako rozdíl mezi fotografii a filmem. Není ta krása právě v pohybu?

Kundera jednou napsal krásnou úvahu čím se liší silnice od cest. Silnice spojují místa, slouží k přesunu mezi těmito místy, bez těchto míst by silnice neměly smysl. Naproti tomu cesta je krásná sama o sobě a ani není důležité, kam vede. Ať je pro nás proto cestování o Vietnamu jako cesta a ne jako body spojené asfaltovou silnicí.

Když jsem přišel na nádraží v Indii, měl jsem problém si koupit lístek. Jako cizinec prý musím jet první třídou. Ale já chtěl je třetí. Stejný problém jsem měl v Barmě. Přece jsem na cestách abych poznal život, lidi, a ne abych si prohlížel fotografie. Já chci viděl film. Prožít film. Nejšťastnější jsem ve Vietnamu, když sedím za řidičem malého korejského autobusu a protože počet lidí převyšuje počet sedaček dvakrát, dostanu na klín malého Vietnamčíka. Pozoruji život v autobuse a i když nerozumím, vstřebávám Vietnam.

Já nechci být vyčleněn do luxusních turistických dopravních prostředků. Tam jenom sedím, koukám na hodinky kdy už tam budeme. Ale když mne lidé ve třetí třídě přijmou mezi sebe, najednou jako bych se vznesl do výše, jako bych byl doma, mezi kamarády.

A zážitky? Aniž si to uvědomujete, všimnete si, že po návratu vyprávíte i zážitky z přesunů. Ano, někdy nám to přinese i krušné chvilky. Ale máme výhodu, jedeme ve Vietnamu na čumendu, nežijeme tam. V autobuse vidím maminku kojit, pojídat děti brouky, i jsem si jednou dokonce zazpíval, zatancoval. Jel na náklaďáku mezi zelím, balancoval na dřevěných kmenech. Tlačil zapadlý autobus v bahně.

Jsou lidé, kteří jezdí za odpočinkem, chtějí si lehnout na pláž, odpočívat po tvrdé práci, tomu rozumím. Ale nerozumím, když si někdo říká cestovatel a jeho cílem je létat z místa na místo. Hlavně aby mu něco neuniklo. Aby nepřišel o nějaké „top“. Přijede na místo, tam už horda turistů a z davu pozoruje fotku. A druhý den dále.

Proto až budete studovat kam, v nemenší míře uvažte jak. A neberte přesun jako ztrátu času. V tom je právě individuální cestování nejkrásnější. I to čekání na autobusovém nádraží má svého ducha. I diskuze, smlouvání, pozorovat jak se o vás autobusáci přetahují. Jak se na vás vrhají mototaxikáři. Nebo se divit, že jedete někam a nevíte kam.

Přeji vám hodně radosti z cestování ve Vietnamu. Jestli se vám článek líbil a chcete potěšit i mne, klikněte na like, sdílejte.  díky

Připojte se do cestovatelské skupiny na Facebooku Do Vietnamu bez cestovky