2025 rok hada 

Místo : Slaví se v celé zemi a je to čas především setkávání rodin a návštěv přátel Je to nejvýzmanější svátek Vietnamu a celé Asie.  Svátek konce a začátek nového Lunárního roku. také někdy zvaný Svátek Jara.

Pozor na cestování v době TET info zde 

Vánoce jsou pro nás nejvýznamnější svátek v roce a nedovedeme si představit, že pro miliardy lidí na světě je 24. prosinec den jako každý jiný.

Na druhou stranu my poslední den lunárního roku mnohdy ani nezaznamenáme. Pro obrovskou část Asie v popředí s Čínou je to ale svátek, který je největším svátkem v roce, výrazně významnější jako pro nás Vánoce a srovnat ho s naším Silvestrem už vůbec nejde.

Slaví se celý týden, po tuto dobu se život v Asii zastaví. Letadla jsou rezervovaná dlouho dopředu, příbuzní roztroušení po celém světě se vrací domů k rodinám, aby svátek oslavili společně.

Protože je to svátek konce Lunárního roku, je datum dle našeho gregoriánského kalendáře každý rok jindy, v době od 21. ledna do 21. února. Vyjma národních svátků jsou veškeré svátky ve Vietnamu jsou řízeny výhradně lunárním kalendářem.

Tento svátek Nového lunárního roku  bychom   mohli   nazvat svátkem setkáváním rodin.

V minulých letech jsem měl vyjímečnou možnost strávit již čtyřikrát TET ve Vietnamu. Ale ne jako turista sedící v hotelu ve městě, který se jde večer podívat na ohňostroj, ale ve vesnici, v rodině v horách, kde většina domků je z bambusu s okny tvořícími pouze otvory ve zdi, mnohé s hlínou na podlaze.

Když budeme brouzdat po internetu, přečteme si o TET spoustu informací, ale přesto těžko pochopíme, co to skutečně TET je. Jak ho asiaté prožívají, jak je pro ně důležitý, jak se skutečně v této době chovají.

Před několika lety jsem se ve Vietnamu seznámil při mých cestách s rodinou, u které jsem náhodně přespal. Od té doby se scházíme a s některými členy rodiny cestuji i do jiných zemí Asie. Hlavně mne ale již zvou jako člena rodiny, abych u nich strávil TET. TET začíná vlastně dříve, už 23 posledního lunárního měsíce, vypouštěním zlatých rybek. Více zde. 

Že se blíží TET, se pozná již při cestě místním autobusem do hor z Hanoje. Na autobusovém nádraží je neuvěřitelný shon a najít ten správný autobus bez znalosti vietnamštiny, je to nad lidské (evropské) síly. V Hanoji jsou na turisty již zvyklí, každý cizinec je chodící banka a je docela nebezpečné na některé nabídky „skočit“. Ne, že bychom zaplatili o tolik více, ale prostě mne odchytí nějaký dopravce, přesněji jeho náhončí a pojedu zcela jinam nebo před horoucí pekla.

Ale už nějaké zkušenosti mám, nejedu takto prvně, takže usedám do plného autobusu v očekávání, že brzy vyrazíme. Jenomže v době TET když je autobus plně obsazený, ve skutečnosti znamená, že je poloprázdný a čekáme ještě hodinu, až se skutečně naplní. Při běžné dopravě dosahuje „hustota“ autobusu až 30% navíc, v době TET však stoupá až na dvojnásobek. K tomu obrovské množství zavazadel, na střechu se ještě musí naložit skútr, cukrová třtina, pytle rýže. Ve Vietnamu slouží autobusy i standardně k dopravě zboží. Prostě autobusem poslat něco někam. Mobilní telefony tento způsob dopravy výrazně podpořily. Protože v této exotické zemi jsem naopak já trochu jako exot, snaží se mi spolupasažéři zajistit co možná nejlepší pohodlí. Pokud někoho dostanu na klín, obvykle je to jenom malé dítě. Trochu někdy komplikuje situaci dopravní předpis, že nesmí být v autobuse více lidí jako sedadel. Proto se někdy zatahují záclonky. Ale přesto se tu a tam se stane, že autobus zastaví policie. V tento okamžik řidič trochu zakleje, vyjde ven držící svazeček “něčeho“ v ruce a za chvíli jedeme dále.

Cesta do hor v severozápadním Vietnamu ale  proběhla bez problémů. Nerad bych, aby z toho vyznělo, že Vietnam je samé takové „dobrodružství“.

V absolutní většině v běžné době je cestování bez problémů a je možné se svézt i v poloprázdném autobusu.

Po příjezdu a uvítání první co dělám, je jízda na skútru do blízkého městečka na trh koupit „vánoční  stromek“.  Je  to  spíše  rozkvetlá  větev, slouží k odhánění zlých duchů. K tomu se používají zejména kumkvaty, větve broskvoní nebo meruněk. Setkat se můžete také s gerberami, růžemi nebo i dalšími rostlinami.

Poutáme velkou větev na náš skútr. Vzhledem k tomu, že Vietnamci jsou schopni vézt na skútru i vysokou lednici s mrazákem, uvázat stromek je proti tomu „brnkačka“. Tento způsob dopravy ve Vietnamu způsobily především místní předpisy, které nedovolují ve Vietnamu provoz tříkolek, různých „tuk-tuků“ rozšířených v Asii. A na auta je až třísetprocentní daň.

Náš dům je od rána do večera plný návštěvníků. Jsme u hlavní silnice, lidé se zastavují, „pokecají“, pokouří a jdou dále. Vietnamci známí pouličním prodejem u nás si to přinesli z domova. Mít dům u hlavní cesty je výhra. Skoro každý něco nabízí, paní u které bydlím, také. Prodává nejenom nějaké cetky, ale hlavně rýži a hnojivo. Ve Vietnamu není rozdělen život na dovolenou a pracovní čas, ne na otevírací a zavírací dobu. Během dne přijde spousta lidí. Pokud nikdo v přední místnosti není (ta je vždy otevřená), nic se neděje, návštěvník si sedne, zapálí dýmku a čeká. Dýmka je silná bambusová  trubka, která je v plastovém kbelíku s vodou na vesnici v severním Vietnamu v každé domácnosti, obchodě, hospodě. Dýmku může použít kdokoliv a  návštěvník se neptá o dovolení. Tabák má svůj. Pan domácí nemá vlastní, používá také tuto. Ženy dýmku zásadně nekouří, vyjímečně cigarety.

Takže je u nás stále plno, už jenom aby si návštěvníci prohlédli „exota“, co se u nich zase objevil. S několika z nich se již znám, tak se vítáme. Jenomže komunikace se omezí na přípitky čaje, „u nás“ se alkohol totiž nepije. I když paní pálenku prodává. I já jsem se již podílel na rozlévání rýžovice a prodávání místním opilcům.

Život státních zaměstnanců v důchodu, to je lékařů, učitelů, vojáků, policistů a různých státních úředníků, včetně komunistických funkcionářů, je dobrý. Mají důchody. Jejich rodiny často na jejich důchodech parazitují. U ostatních je tomu naopak, ostatní musí podporovat staré rodiče.

Také zdobíme „stromek. Vzhledem  k tomu, že jsem v  této  rodině  „čahoun“,  (174 cm)  ujímám  se  této práce já. Dekoraci tvoří většinou nafukovací balonky, řetězy, obrázky.

Den před posledním dnem v roce potom přípravy gradují. Jdeme do vesnice koupit vepřové. Nejprve ale musíme počkat, až prase zabijí. Je to drastická exekuce,  nejprve ovážou  praseti  tlamu,  aby nekvičelo, a  „vypustí“ mu krev.  Mezitím  se  schází lidé. Nejvíce  na  mne  zapůsobil  jeden  na  pohled velice chudý děda, který v ruce třímal 5.000 dongů (asi 5 korun). Paní mu usekla kousek z velké kosti, na   které   byly zbytky masa.   Pak   mu   dala   do igelitového pytlíku ještě trochu krve. Dodnes mě mrzí, že jsem  mu kus masa nekoupil. Byl  jsem  ale  tak šokován, že mne to prostě v dané chvíli nenapadlo. 

Další tradiční novoroční jídlo představuje mứt – kandované ovoce a zelenina, maso v rosolu – thịt đông, dušené maso s bambusovými výhonky, vařené kuře, vepřová dušená šunka – giò a nesmí chybět miska slavnostní lepkavé rýže.

Vracíme se domů a paní mezitím připravila banánovníkové listy, rýži, soju a další ingredience. Otec rodiny zabíjí slepici. Zatímco já omývám banánovníkové listy, paní štípe bambus na slabé proužky.

Potom přichází sestřenice a teta aby společně pomohly vyrobit Bánh  chưng.  Je  to mnohahodinový  proces,  do kterého se raději nezapojuji. Nasedám sám na kolo, abych mohl trochu vstřebat atmosféru TET ve vesnicích. Všude mě zvou dále, ale již to většinou odmítám. Komunikace se totiž skládá pouze z přípitků. Případně z ukazovaní na děti a rodiče, kdo ke komu patří. Vidím zabíjet prasata, v řece lidé omývají banánovníkové listy, všude se sedí, kecá, kouří, popíjí.

Jednou jsem se dostal do situace, kdy ve vesnici pozoruji zabíjení prasete, okolo stojí hlouček a já. Jenomže se tam objevil  policajt. Všichni vidí cizince prvně a policajt je v situaci, kdy neví, co má dělat. Má zjistit kdo to je? Jak by vypadal, kdyby  nic  nedělal? Bojí  se  snad?  Nakonec se odhodlal jít ke mně a naznačuje mně, že by chtěl vidět dokumenty. Protože ale nezná ani slovo passport, nechci být moc vstřícný  a akorát ukazuji  rukou  přes hory,  kde bydlím. Stejně by se v pasu nevyznal, v životě žádný zcela jistě neviděl. Nakonec ale vytahuje telefon, aby se zeptal šéfa. To už je nebezpečné, protože by mu šéf řekl, aby mne přivedl. V tento okamžik vytahuji již i já telefon a vytáčím číslo mých „domácích“ a dávám mu ho k uchu. Po dlouhé nesrozumitelné diskuzi je vše vyřešeno. To  jsou  přesně  ty  nebezpečné  situace,  kdy  on  prostě neví, co má dělat a je z toho problém.

Večer se vracím, doma je trochu pozdvižení. Ráno jsme koupili na trhu slepici, přivázali jí za nohu a nechali před domem. Slepice ale nikde, okamžité je podezření na sousedy, kdo slepici ukradl. Nakonec jsem se hrdinou stal já sám, našel jsem ji se krčit doma za lednicí.

Bánh chưng se vaří celou noc, paní se střídá se svojí sestrou. Vaří se na ohništi, topí se dřevem, případně bambusem. Do konce roku ještě všichni musí vyřídit dluhy. Mít dluh první den v roce by přineslo velké neštěstí. A protože paní domu prodává ve vesnici hnojivo, "dveře" (kdyby zde nějaké byly) se netrhnou. Chodí k nám vesničané splatit svůj dluh. 

Poslední den v roce je již slavnostní. První, co ráno dělá paní domu, je kompletní úprava místa pro modlení se k předkům, což je součástí každého domu. Toto místo má přesný řád, hlavní je obrázek otce, mužské části a po krajích ženy. Paní přináší spoustu ovoce, dokonce přesto, že sama alkohol nepije,  přináší  pálenku,  protože  její otec    docela hodně   pil.   Při   této   příležitosti   se   také   trochu účastním,  alespoň abych  utřel  prach,  kterého  je  u  v místnosti hodně. To jim, na rozdíl mne, nevadí. Na talířek také pokládá peníze. A ovoce, musí být alespoň pět druhů ovoce, v každém případně lichý počet. Sudý přináší neštěstí. Také dává do vázy květiny. Nesmí být ale bílé, bílá je znamení smrti.

Večer „slavnostní jídlo“ mně vůbec nepřipadá jako slavnostní. Nelze ho vůbec srovnat s naší štědrovečerní večeří. Jíme obvykle na stolečku, někdy na zemi. Nijak se neliší  od způsobu  běžného „stolování“  v  těchto  TET dnech. Paní vše připravila na hliníkový podnos, spoustu mističek, hliníkových misek. I naše kočka doma má lepší misku, nerezovou. A paní odnáší jídlo do prvního patra. Dnes už překvapen nejsem, ale prvně jsem se ptal, to budeme slavnostně jíst nahoře, kde je modlicí místo? Prý ne, ale paní to nese našim předkům. Já už měl docela hlad, začal jsem se obávat, zda zůstane také něco pro nás. Ale nic se nedělo.

Paní domu, buddhistka, jídlo dala před modlící oltář a začala se asi hodinu a půl modlit. Předčítala si nahlas modlitby z knih. Já jsem dole nedočkavý, kdy budeme konečně jíst. Nakonec po tom, co paní skočila s modlením, jsme ještě asi hodinu čekali, až otec snesl podnos dolů, prý je toto jídlo pro nás. Pochopil jsem, že se jídlo předkům jenom „půjčí“, ukáže a my jej následně sníme. Bohužel již zcela studené. Jíst je možné až vonné tyčinky všechny dohoří (a ony hoří strašně pomalu) Pokyn že je možné jíst dává nejstarší muž. Po jídle si všichni přejí hodně zdraví a štěstí k novému roku. Zde přát zase musí začít nejmladší dítě, samozřejmě pokud už umí mluvit. Nejprve popřeje nejstaršímu a pak mladším.  A pak si přejí ostatní, od druhého nejmladšího atd.

Po večeři všichni sledují televizi. Každý večer, poseldní den v roce je v televizi pořad , divadelní představení, na základně známé bajky jak se nešťastně upálil bývalý manžel ženy, její stávající manžel a pak ona sama (Bůh kuchyně) A při tom parodují politické události uplynulého roku. Někdy je to velmi odvážný pořad. Vystupující v něm herci představující ministry. 

Trávíme večer povídáním až do půlnoci.

Druhý den paní vyhlíží první návštěvu v Novém roce. První, kdo vstoupí do domu s přátelskými a dobrými úmysly, přinese celé rodině štěstí po celý nový rok. Většinou se proto rodiny snaží zvát majetného muže s několika dětmi, který nosí do rodin štěstí. V opačném případě to bude znamenat, že se rodina bude mít špatně, nebude se jí dařit anebo se jí přihodí něco tragického, tudíž  nevítanou  návštěvou  jsou  neprovdané  ženy,  nemocní nebo ti, kterým v uplynulém roce zemřel člen rodiny.

Následující dny se dodržují přísná pravidla, jejich nedodržení přinese zaručeně smůlu. Nekřičet, nebrát žádné léky, nemýt si vlasy, nezametat, nic nerozbíjet, nepůjčovat, nestříhat a nejíst kaši.

A zase následuje maraton návštěv, výletů po okolí.  Hezkým zvykem jsou Šťastné peníze, bankovky v hodnotě od 10.000 do 50.000  Dongů,  (10-50  Kč), které  si  navzájem  lidé  darují.

Bankovky jsou k tomu ve speciálně vytištěných barevných obálkách. Tak jako všude v Asii, zásadně podávat oběma rukami.

Paní plní k tomu určené speciální barevné pytlíky dongy a pár mně jich také dala, abych mohl rozdávat. Bylo to až komické, jak jsem jí následně její peníze zase daroval zpět. 

V tyto TET dny všude v okolí ve vesnicích si dívky a kluci hrají. Zvlášť vynikají dívky jedné z vietnamských menšin, Hmongů. Ty chodí celý rok překrásně oblékané, ale v tyto dny jsou skutečně fantastické. Až je neuvěřitelné, co doma v chýších  uchovávají  za  krásu. Celé  dny si házejí s malým míčkem.

Naproti tomu malí kluci honí káču. Kolik z nás ještě ví, alespoň z vyprávění, co to  káča je?  Vím, že z tohoto krátkého článku si nelze zcela představit skutečnou atmosféru, ale snažil jsem se alespoň trochu nastínit, co to vlastně TET je.

Žádné megalomanské procesí, šou, prostě normální život, skutečná vzpomínka. Ty nám ukáží v televizi, chlubí se  jím cestovka, ale realita je jiná.

Na rozdíl od nás jsou pro Asiaty vztahy daleko důležitější jako věci. Nejsem oprávněn hodnotit jejich život, je prostě jiný. Hlavní účel, aby byli lidé šťastní, zde je ale splněn.

Každému doporučuji, by se jel do Asie podívat. Nejenom ale do bohaté Koreje nebo Japonska. Ale aby poznal život i z jiné strany

Pokud se vám příspěvek líbil, klikněte LIKE, SHARE, potěšíte