Království řemesel a jak jsem se napálil u řezbáře
Království řemesel a jak jsem poznával vietnamskou (asijskou) mentalitu.
Určitě jste viděli různá videa lidí, v nichž lidé neuvěřitelně rychle a zručně něco vykonávají. Tuhle až neskutečnou zručnost a um v nich většinou předvádějí Asiaté. V Asii se totiž příliš necení individualita a kreativita, ale opakované vykonávání téže činnosti. V ní se cvičí a nedělají téměř nic jiného.
Při cestě Vietnamem narážíme na různá „království“. Království kamenické, království mramorových soch, království dýh, skořicové království, království pohřebních uren, království bambusových klecí… lidé v určité oblasti dělají jedno a to samé. Není to dáno jenom vnějšími podmínkami (jako království cihel dostupností dobrého jílu), ale prostě se na daném místě rozvinula nějaká profese. A protože vynáší, druzí se „opičí“. Originalita tu prostě není v kruzu.
Ve Vietnamu a v sousedním Laosu je spousta pro nás vzácného tvrdého dřeva a s tím souvisí velmi rozšířené řezbářství.
Nejvíce jsou v oblibě vyřezávané postele a vyřezávané sedačky. Řezbářství ale není umělecká profese, patří, stejně jako ve středověku u nás, k normálním profesím, jako například kovář nebo truhlář. Totéž ve Vietnamu platí o sochařství. Prostě lidé něco dělají tak dlouho až to skutečně umí. A protože nadělají nic jiného, jsou ve své specializací skutečně dobře vycvičeni.
Řezbáři umí skutečně mistrné kousky, ale nedej bože, chtít na nich něco jiného. Nemyslím něco jiného než řezbářství, ale třeba něco malinko odlišeného od toho, co dělají celý život.
S tím souvisí jeden můj zážitek s řezbářem
Já miluji lodě, doma mám řadu modelů a z Vietnamu jsem si taky nějaké přivezl - třeba v Hanoji nebo v oblasti HaLong se prodávají jako suvenýry. Zřejmě se vyrábějí v nějakém království modelů lodí.
Jenže tyhle modely jsou dělané především pro byznys, na dojem. Zatímco já miluji modely skutečně vyráběné s láskou, perfektní, nevytvářené pro peníze, ale pro potěšení, pro výsledek. Sám jsem si taky nějaké modýlky v dětství vyráběl. (Zde příběh jiného mého modelu)
A moje známá mě jednou v horách zavedla ke svému kamarádovi řezbáři. Vyřezával postele a jeho dílna jich byla plná. Ne sice s andělíčky jak bychom čekali u nás, ale s krásnými asijskými motivy plnými draků. Byla to skutečná mistrovská díla.
Proto mne napadla myšlenka, co kdyby mi vyřezal skutečný asijský sampan. Dám mu vydělat, bude rád a vyrobí mi něco, co se jen tak nevidí. A tak jsme se dohodli.
Když jsem se k němu za půl roku vrátil, pyšně mi svoje „dílo“ předal.
Co vám mám povídat? Hrůza. Rozumím, že u moře nikdy nebyl, ale máme přece televizi, internet, měl by znát asijskou kulturu. To ale ve Vietnamu neplatí. Vietnamci se nezajímají. Dal mi výtvor, který plachetničku, sampana, připomínal skutečně jenom s největší fantazií. Neměl potuchy, jak takový sampan (nejenom, ale všeobecně lodička) vypadá, a nesnažil se to ani zjistit.
Podle mne to souvisí s asijskou mentalitou. Nacvičí si jednu věc, v tom získají mistrovskou dovednost, ale nechtějte po nich něco jiného. Chybí jim kreativita, zaměří se na to, co jim vydělává peníze, moc neuvažují, zda je to zajímavé nebo ne. Druhý problém je, že se nezajímají. Nezajímají se o jiné profese, o jiný život než mají, o jiné země. Ale zase v tom, co umí, co znají, se snaží dosáhnout skutečně dokonalosti.
Že tento můj zážitek nebyl vyjímka dokazují tyto další dva obrázky z hotelů v Sapě. Na prvním je dřevořezba znázorňující Vietnam. Loď, hory, stromy,.. jenže loď má plachty z amerického klipru. Řezbář si ani na internetu nenašel, jak lodě ve Vietnamu, Jihovýchodní Asii, vypadaly. Druhá dřevořezba je už lepší.
Neumím nahlédnout do duše Vietnamce. Ale asi neznají pocit nudy, nevědí, co to nuda je. Protože kdyby to znali, snaží se nudu zahnat něčím jiným.
Při cestě Vietnamem narážíme na různá „království“. Království kamenické, království mramorových soch, království dýh, skořicové království, království pohřebních uren, království bambusových klecí… Prostě v určitě oblasti lidé dělají jedno a to samé. Není to dáno jenom podmínkami (jako království cihel dostupností dobrého jílu) ale prostě v určité oblasti se na daném místě rozvine nějaká profese. A protože vynáší, druzí se „opičí“. Asijci moc kreativní nejsou.
Ve Vietnamu a v sousedním Laosu je spousta pro nás vzácného tvrdého dřeva a s tím souvisí velmi rozšířené řezbářství.
Nejvíce jsou v oblibě vyřezávané postele a vyřezávané sedačky. Řezbářství ale není umělecká profese, ale patří, stejně jako ve středověku u nás, k normálním profesím, jako například kovář nebo truhlář. Totéž ve Vietnamu platí o sochařství. Prostě lidé něco dělají tak dlouho až to skutečně umí. A protože nadělají nic jiného, jsou ve své specializací skutečně dobře vycvičeni.
Řezbáři umí skutečně mistrné kousky, ale nedej bože, chtít na nich něco jiného. Nemyslím něco jiného než řezbářství, ale třeba něco malinko odlišeného od toho, co dělají celý život.
S tím souvisí jeden můj zážitek.
Já miluji lodě, mám doma také řadu modelů lodí, i jsem si z Vietnamu modely lodí přivezl, které se třeba v Hanoji nebo v oblasti HaLong prodávají jako suvenýry. Vyráběné v nějakém království modelů lodí.
Ale jsou to modely vyráběné především pro byznys, na dojem.
Ale já miluji modely skutečně vyráběné s láskou, perfektní, nevyráběné pro peníze ale pro potěšení, pro výsledek. Já jsem si také nějaké modýlky v dětství vyráběl.
A moje známá mě jednou v horách zavedla ke svému kamarádovi, řezbáři. Vyřezával postele. Dílna byla plná vyřezávaných postelí. Ne si sice andělíčky, jak bychom čekali u nás, ale s krásnými asijskými motivy plnými draků. Byla to skutečná mistrovská díla.
A tak mne napadla myšlenka, co kdyby mne vyřezal skutečný asijský sampan. Dám mu vydělat, bude rád a udělá mě něco, co se jen tak nevidí. A tak jsme se dohodli.
Když jsem se k němu za půl roku vrátil, předal mě pyšně svoje „dílo“.
Co mám povídat. Hrůza. Rozumím, že u moře nikdy nebyl, ale máme přece televizi, internet, měl by znát asijskou kulturu. To ale ve Vietnamu neplatí. Vietnamci se nezajímají. Předal mně něco, co plachetničku, sampana, připomínalo skutečně jenom při největší představivosti. On neměl potuchy, jak takový sampan (nejenom, ale všeobecně lodička) vypadá a nesnažil se to ani zjistit.
Toto vše souvisí s asijskou mentalitou. Nacvičí si jednu věc, v tom získají mistrovskou dovednost, ale nechtějte na nich něco jiného. Chybí jim kreativita, Zaměří se na to, co jim vydělává peníze, moc neuvažují, zda je to zajímavé nebo ne. Druhý problém je, že se nezajímají. Nezajímají se o jiné profese, o jiný život, než mají, o jiné země. Ale zase v tom, co umí, co znají, se snaží dosáhnout skutečně dokonalosti.
Neumím nahlédnout do duše Vietnamce. Ale asi neznají pocit nudy, nevědí, co to nuda je. Protože kdyby to znali, snaží se nudu zahnat něčím jiným.
