Proč Vietnamci ovládli v Čechách Večerky
Odpověď se často zjednodušuje na názor, že jsou pilní jak včeličky. Příčina je ale jinde.
Vietnamci neznají dovolenou. Snad ani neví, co to dovolená je. Jediné, co znají, jsou různé svátky, především TET holiday,
Dovolená v našem pojetí je něco, čemu nerozumí. Vietnamci mají zábavu a práci spojenou dohromady. Neznají, že by někdo tvrdě pracoval, vydělával peníze a pak je utrácel. Proto také ve Vietnamu nerozeznáme víkend od všedního dne, proto jsou obchody otevřené od tmy do tmy, proto jsou ve Vietnamu často obchody spojené přímo s obývákem. Na obchodech ve Vietnamu nenajdete napsanou otevírací dobu. (Nemluvím o vznikajících nadnárodních řetězcích, ale o skutečném Vietnamu)
Na jejich pracovitost je také zkreslený názor. Oni se v práci zase tak nepřetrhnou. Protože nemají práci oddělenou od zábavy, pracují v klidu, pokecají, pokouří, posedí.
My naopak v práci počítáme každou minutu, stále řešíme produktivnost naší práce, abychom v daném čase vydělali co nejvíce peněz. Pak ale „padla“ a my peníze utrácíme.
Toto považuji ze jeden z největších rozdílů mezi námi a Vietnamci. Není to jídlo, nejsou to hůlky místo příboru, nejsou to dlouhé krásné černé vlasy vietnamských holek.
Zde je ale potřeba uvést, proč nemají Vietnamci rozdělený život na vydělávání peněz a utrácení, na práci a zábavu. Už od útlého dětství je vedou k práci. Práce je život, součást. Nikdy neřekne rodič, nepracuj, užívej si dětství, ještě se v životě napracuješ dost. U nás se tak vlastně dětem vtlouká do hlavy, že práce je něco jiného, je to nutné zlo, ale jenom zábava je radost. My nejsme vychovávání k tomu, že práce je přirozená lidská činnost neoddělená od zábavy.
Moje vietnamská kamarádka, která navštívila Evropu, (a je již značně ovlivněna Západní kulturou) byla po návratu zasypána otázkami: A co jsi tam dělala, kolik peněz jsi tam vydělala? Že by se jela do Evropy jenom „podívat“, je mimo okruh chápání většiny Vietnamců. Nestane se, že by někdo řekl: Jak se ti líbila Paříž? Byla jsi na Eiffelovce? Nezeptají se ji ani jaké „tam“ je jídlo.
Samozřejmě dnes ve městech u velkých firem, u společností, se tento styl života mění. Dokonce již je rozšířený turizmus pro Vietnamce.
Ale základ, především na vesnicích, je stále neměnný.
A základní problém Večerek je právě otevírací doba a malý zisk. To Čech nezvládne. Vietnamec ano.
Druhý důvod úspěchu vietnamských Večerek je poměrně malá kreativnost Asiatů. (samozřejmě vyjímky existují, zde je myšlen průměr) Opakují vyzkoušené. Když si někdo otevře Večerku, druhý se snaží jít stejnou cestou. Neřeší, že když si otevře krámek vedle souseda, sníží se obou profit na polovinu. Ve Vietnamu si klidně ženy na trhu prodávající totéž sesednou, baví se, povídají si, nesnaží se vzájemně zlikvidovat. Číňané nekopírují výrobky jenom proto, aby je vydávali za originální. Ale prostě vezmou produkt, okopírují jej, moc nepřemýšlí a hotovo. Proč vymýšlet vymyšlené. My kopírujeme také, také krademe myšlenky, ale když okopírujeme myšlenku, dáme jí do svojí, jiné krabičky a přidáme i trochu vlastní invence.
Na úspěch máji vliv samozřejmě i další faktory. Přece jenom hlavně v minulosti se mnozí majoritní Češi dívali na Vietnamce shora, vzpomeňme na tehdy rozšířené tykání. Bez evropského vzdělání by byli ve firmách odkázáni pouze na pomocné práce, ale po pádu „bolševizmu“ získali možnost mít vlastní byznys. A ve Vietnamu je malý prodej součástí mnoha domácností, jsou na něj zvyklí.
Zjednodušeně řečeno, pokud nechtějí být ve firmě občany druhé kategorie, vlastní krámek, restaurace, je řešení. Mluvím samozřejmě o „starých“ Vietnamcích, ne o dnes u nás narozených mladých, obvykle nadprůměrně vzdělaných, vietnamských „banánových dětech“.
Ženy na trhu. Sednou si společně, kecají, nepodbízí se, nekřičí jako na trhu v Turecku. Nehádají se, ceny mají stejné. Když přijde zákazník, ani neřeší u které nakoupí,..
Související článek: Ve Vietnamu existují desítky království a Co mně provedl řezbář ve Vietnamu
