Překvapení v deltě Mekongu
Deltu Mekongu považuji vedle oblastí horských menšin na severu za nejfantastičtější oblast ve Vietnamu. Je škoda, že turisté se často snaží jenom nakouknout na její plovoucí trhy a pak hlavně rychle k moři, do Mui Ne, Vung Tau, Nha Trang a Phu Quoc. Přitom na jihu snad nemůže být nic více ohromujícího než delta Mekongu. Pláže jsou všude na světě a nutno přiznat, že často daleko hezčí.
Problém je v tom, že informace nejsou, nebo - a to je častější - jsou špatné. Turistické kanceláře lákají na výlet do delty, show, byznys, což je často velkým zklamáním.
Delta Mekongu je ohromující, fascinující. Je to živý organismus, který se mění v průběhu roku, v průběhu dní. Dokonce se vám může stát, že si hezky plujete po kanálu proti mírnému proudu a během pár minut najednou zpozorujete, že plujete po proudu, voda vás bere s sebou nebo najednou zmizí a vy sedíte v bahně na dně.
Lidé se zde snaží pěstovat rýži, ovoce, kokosové ořechy, vyrábět z jílu vyzdviženého ze dna kanálů cihly a přitom musí čelit jevům, které si my vůbec nedovedeme představit. Problémům s dešti, přílivy, záplavami, mořem, bažinami, dopravou, rostlinami, tokozelkou, hmyzem, pitnou vodou...
Čím více se o deltě dozvídáme, tím více si uvědomujeme její složitost a tím více se nám zdá fascinující. Deltu jsem mnohokrát projel na skútru, plavil se stovky kilometrů po malých kanálech, čelil problémům protipovodňových hrází, tokozelce, bahna, proudů, nízkým mostům. A čím víc jí poznávám, tím více se tam chci vracet a tím více si uvědomuji, že o ní nic nevím.
Představa, že vezmeme GPS a budeme si s lodičkou proplovat pohodlně kanály, je strašně naivní.
Delta, to byly původně především bažiny, kde žilo minimálně lidí. Historicky bylo toto místo kvůli komárům, malárii, nemocím přenášeným vodou a nepředvídatelným proudům nesmírně obtížné k životu.
Populace se v deltě začala rozšiřovat až poté, co francouzští kolonisté na přelomu osmnáctého a devatenáctého století začali projektovat kanály a hráze ve snaze alespoň částečně deltu odvodnit. Chtěli bažiny vysušit pro účely pěstování plodin, především rýže. Klimatické podmínky jsou zde totiž ideální, umožňují až tři sklizně rýže ročně, a tak dnes je delta předním vývozcem rýže. Ale také krevet a dalších mořských plodů.
Odvodnění byla mimořádně těžká práce, vše se dělalo ručně, miliony tun hlíny a bahna byly vyneseny na ramenou, vše bez jakékoliv techniky. Teprve později byly na širších úsecích nasazeny parní bagry. I když dnes na první pohled nevnímáme, že kanály jsou umělé, při pohledu z výšky je nekonečná síť ručně vykopaných kanálů zřetelná.
Delta Mekongu je gigantický ekosystém, ve kterém má zásadní význam Kambodža. V Kambodži je obrovské jezero Tonle Lake, které se v období dešťů naplňuje vodou z řeky Mekong. V druhé polovině roku voda z jezera vytéká a proud v obrovské řece spojující jezero s Mekongem změní směr na opačnou stranu. Plocha jezera se každoročně zvětší z 2500 km2 na 10000 km2, aby se v zimě zase zmenšila. Zkuste si představit, že se každoročně zatopí celé Jižní Čechy. Tak velké je to jezero.
Když jsme v roce 2019 připravovali a následně realizovali expedici Mekong 2019, vůbec jsme netušili nástrahy, které s sebou delta přináší. Což však bylo dobře, protože kdybychom je znali, do takového projektu bychom se asi nepustili. Sehnat informace o plavbě malými kanály je prakticky nemožné. V podstatě ji nešlo naplánovat, a tak jsme aspoň odhadli, že v září by mohlo být více vody a tudíž menší problém se splavností. Celá plavba byla ale obrovská náhoda. Třeba jsme zjistili, že v jenom místě, kterým jsme proplouvali, bychom nepropluli v jiném ročním období, v jiné dny, ba dokonce i v jinou hodinu. Náhodou jsme se tam ocitli druhý den lunárního měsíce v září, v době kulminujícího přílivu v dané oblasti. Přesto jsme museli loď tlačit bahnem a pod mosty jsme proplouvali s rezervou pouhých několika centimetrů. Život v deltě je závislý nejenom na ročním období, ale i na fázích měsíce. 1. až 4. den a 15. až 19. den lunárního měsíce je vrchol přílivů nejvyšší, tehdy mořská voda nejsilněji proudí do vnitrozemí. Naproti tomu dny největších odlivů jsou 7.-10. a 23.-27. každého lunárního měsíce.
Dostatek vody ovšem při plavbě zdaleka není jediná obtíž.
Nemilé překvapení jsme zažili při jedné plavbě po větším kanálu, když jsem se dostali do míst s hladinou zcela pokrytou neprostupnou tokozelkou, vodním hyacintem, kterou držela betonová hráz úplně uzavírající kanál. O existenci této hráze jsme přitom vůbec netušili (na Google map se nám jevila jako most). Hráz měla zavřená vrata. Od místních jsme se dozvěděli, že odpoledne se hráz na chvilku pro lodě otevře.
Protože hráze jsou otevřené pouze velmi krátkou dobu, nikdo nikomu nedává přednost, lodě do sebe narážejí a není výjimkou ani jejich potopení. Spolu s velkým proudem při otevření hráze je její proplouvání extrémně nebezpečné. Každý se snaží do otevřeného otvoru v hrázi dostat, všichni na to mají dohromady 30 minut. Výsledkem je skutečné „maso“. Nikdo nikomu nedá přednost, je to boj, kdo z koho. Velké lodě pod sebe strhávají ty malé, některé lodě jsou rychlé, jiné zase mají málo síly proudem proplout a musí z otvoru vycouvat. Když se některá loď převrhne, když má někdo problém, ostatní nezastaví, naopak využijí příležitosti se do vytvořené mezery vecpat. Na internetu je spousta videí z proplouvání hrázemi, především Láng Thé, Cái Hóp a Kênh Cut. Např zde.
Účel této hráze jsme vůbec netušili - samozřejmě nás napadlo, že má zabránit povodním, vysoké vodě. Není tomu tak.
O existenci hrází jsem se začal zajímat teprve po návratu a odhalil jsem účel této i dalších hrází v deltě. Konkrétně my jsme narazili na hráz Láng Thé uvedenou do provozu v roce 2006.
Co je za tím vším? Ovšemže rýže. Ostatně ve Vietnamu se snad vše točí okolo rýže.
Každoročně v období dešťů jsou pole zaplavována množstvím vody. Ale tyto záplavy jsou prospěšné, přinášejí na pole nejen dostatek vody, ale hlavně živin. A mají ještě jeden význam. Obrovský význam. Zabraňují průniku slané vody do vnitrozemí.
A k pronikání soli dochází především v době, kdy je vody v řece naopak málo, tehdy roste vliv přílivů, slaná voda proudí do vnitrozemí a překonává i takový veletok, jako je Mekong.
V deltě je podnebí, které umožňuje až tři sklizně ročně. Jenomže slaná voda pro pole představuje pohromu a na mnoha místech omezuje sklizeň pouze na dvě ročně.
A tak se dnes staví protipřílivové hráze. Vše začalo stavbou čtyřech hrází Láng Thé, Cái Hóp, Thâu Râu a Bến Chùa. Brzy po tom hrází Kênh Cut v Rạch Giá.
Jenomže hráze významně narušily tisíce let fungující ekosystém delty. Omezují migraci ryb a přináší problémy při rozmnožování krevet, v důsledku čehož někteří rybáři zcela přicházejí o obživu. Hráze také omezují proudění a zvětšují už tak velký problém s tokozelkou, pro niž ve stojaté vodě vytváří ideální podmínky.
Už před stavbou protipřílivových hrází ekosystém na řece Mekongu silně narušilo zbudování řady přehrad v Číně a Laosu. Významně se snížilo usazování bohatých sedimentů během monzunových období a začala se měnit hydrologická rovnováha mezi Jihočínským mořem a řekou Mekong.
Delta Mekongu je dnes domovem 15 milionů lidí, a přestože hráze zvýšily produkci rýže, některým lidem zničily životy. A hlavně delta Mekongu už není sama schopna vyvážit environmentální výzvy, není možné nekonečně zvyšovat produkci potravin a populaci. Ubývají mokřady tak potřebné pro vyrovnaný ekosystém, nastává pokles půdy, snížuje se sedimentace na pobřežních mokřadech a přebytek zemědělských hnojiv a dalších znečišťujících látek způsobuje další devastaci. Zatím však ve Vietnamu převládá názor, že klady převyšují zápory.
A tak se další hráze staví a další projektují. Vũng Liêm, Cống Tân Dinh , Tái Tôm, Nàng Âm... některé s moderními plavebními komorami, např. v Ninh Quới nebo skutečně monumentální hráz v Cái Lớn. Hráze se dnes také projektují a staví přímo v Saigonu.
Dozvěděli jste se něco nového? Tak klikněte na like, potěšíte
