Otisk prstu, ze života v horách.

 

Dluhy pomáhají udržet maloobchod ve Vietnamu. 

 

Často pobývám ve vesnicích u domácích v horách. Nejčastěji v rodině, která při běžném vesnickém životě také prodává hnojivo. Nikde není žádná cedule, informace. Hnojivo je uložené v kůlně a místní vesničané vědí. V průběhu dne se zastaví, dva, tři zákazníci na skútru a odvezou si několik pytlů hnojiva. Nikdy neplatí. Když nikdy, tak myslím nikdy.  Paní si ale vždy se zákazníkem sedne, popijí spolu čaje, popovídají si a do sešitku něco napíšou a potvrdí. 

 

Ale poslední den v lunárním roce, to je jiná. Kdyby dům měl dveře, řekl bych, že se dveře netrhnou.

 

Co chvíli někdo přijede a platí se. Většinou v klidu, ale někdy vnímám i určitou kontroverzi. Vyřizují se dluhy.

 

Názor, že přenést si dluhy do Nového roku by přineslo neštěstí je tak zakořeněné, že se lidé skutečně bojí nezaplatit. Prožít Tet s dluhem je nepřípustné. A pravidelné placení dluhů pomáhá tento byznys držet při životě.  Je zajímavé, že si ale nechávají splacení dluhu skutečně až na poslední den v roce. Neplatí třeba na podzim, kdy prodali úrodu, rýži. A navíc hned po týdnu, po TET, už zase nakupují na dluh.

 

Tento celý vesnický obchod je založen na dluzích. Přestože lidé mají skútry, nebyl by problém pro hnojivo zajet do blízkého městečka které je vzdáleno asi 5km, kde by nakoupili levněji. Ale tam nekoupí na dluh.

 

Ve Vietnamu v horách se skutečně žije ze dne na den. Nemyslí příliš na budoucnost, a jsou na tento život zvyklí. A možná i díky tomu si vypěstovali i zvyk, že přestože tu a tam mají peníze, proč platit, když to není nutné. Nedělají si zásoby, nemyslí na budoucnost a ani moc neřeší ekonomiku, nepočítají, co je výhodnější. 

 

Lidé se ve vesnicích vzájemně znají, věří si, a proto tam tento způsob prodeje funguje.

 

V „našem“ domě většinou nakupují ženy a muži menšiny Thai a Hmong.  A mezi nimi je stále mnoho negramotných, a tak se často stvrzuje otiskem prstu. Paní vytáhne polštářek s razítkovací barvou a razítkuje se.