Moje první velká cesta
Jak jsem cestoval (vycestoval) do Skandinávie v roce 1980.
Za dob reálného socialismu se nepoužívalo slovo cestovat, ale „vycestovat“. Prostě pryč, ven. Ne kam, kam se nazývalo jediným názvem Západ. Problém byl, jakkoliv a kamkoliv přejet hranice VEN.
Pominu-li bolševické prominenty, nebo mimořádné cesty z rozhodnutí mocipánů, mezi dvě základní možnosti patřil tzv. devizový příslib nebo cestovní kancelář. Tehdy Čedok organizoval i několik zájezdů do kapitalistické ciziny, ale pominu-li prakticky nesmyslnou cenu zájezdu, bylo jich žalostně málo a na tyto zájezdy čekali žadatelé i několik dní ve frontě na chodníku. Ale současně je pravda, že z ČSSR se přes obrovské obtíže „vycestovat“ dalo, naproti tomu z NDR to bylo prakticky nemožné.
Nejprve bylo potřeba mít cestovní pas. To v zásadě nebyl problém pro každého, kdo nebyl pod trvalým dohledem státní bezpečnosti, kdo patřil k těm „kteří drží hubu a krok“. V cestovním pase se skvěl krásný nápis „platí pro všechny státy světa“, což vypadalo hezky, ale na západ se ním dalo „vyjet“ pouze když v něm byla vložena tzv. výjezdní doložka, povolení „vycestovat“.
Prvním krokem k získání tohoto veledůležitého papírku byla žádost v bance o tzv. devizový příslib. Koruna nebyla volně směnitelná.
Mít peníze, limitovanou částku výhraně oficiálně nakoupenou na základně povolení, schváleného devizového příslibu a to asi 3x dráž než byl oficiální kurs. Nepomohly peníze doma schované ve slamníku. A nahradit devizový příslib pozváním s tím, že vše bude váš kamarád na Západě platit možné nebylo, to šlo až krátce před rokem 1989.
Tuto žádost bylo nutné podat téměř celý rok před plánovanou cestou.
Žádost mně musel potvrdit zaměstnavatel. Zvláštní oddělení v podniku. Byl jsem zaměstnaný ve Výzkumném ústavu materiálu, kde nebyli žádní úderníci, povětšinou velmi gramotní a inteligentní lidé a protože jsem tam navíc neměl nepřátele, jsem doporučení dostal. Horší to měli lidé ve fabrikách. Žádost jsem poslal do banky, kde jí ale nevyřizovali jenom zaměstnanci banky, ale především pracovníci státní bezpečnosti. To bylo první a velké síto.
Druhý krok bylo požádat mého největšího kamaráda o pomoc, jehož táta byl „zvířetem“ ve Státní bance. To zafungovalo. A světě div se. Stal jsme se jedním z ca 4% žadatelů, který dostal kladně vyřízený „devizový příslib“ na cestu dlouhou tři týdny na ZÁPAD.
Příklad výjezdní doložky na 14 dní do Rakouska a Německa . V okénkách Statistika jsou šestimístná čísla. Jedno pro odjezd druhé pro příjezd. Pokud v nich je jednička, jejich pořadí určuje co se má dělat. Zda hledat zbraně, valuty, dokumenty (útěk) ,,, zde naštěstí jednička není, čísla jsou pouze k zamaskování. O účelu těchto čísel označených Statistika jsme nevěděli, dozvěděli se až po Listopadu.
Následoval další krok. Žádost o výjezdní doložku. Žádost opět musel potvrdit zaměstnavatel, ale tentokrát i Vojenská správa, jehož návštěva byla ale úsměvná. Protože hlavní síto bylo až STB, zde řešili hlavně vojáky a pro mě nepředstavili zásadní problém. Úsměvné ale bylo, že se hlavně zajímali o NSR a zda jedu přes Mnichov. Ten jim asi strašně ležel v žaludku, stále se na něj ptali (sídlo Svobodné Evropy) Nakonec vytáhli mapu a viditelně se jim ulevilo, když zjistili, že Mnichov je na jihu a do Dánska tudy cesta nevede. Buchli mně na žádost razítko s poznámkou, NSR jenom průjezd.
A nakonec mně musel doporučit žádost důvěrník v našem domě. K žádosti jsem připojil cestovní pas, potvrzení z banky, výpis z rejstříku trestů, fotografie, kolek 50 Kčs (jako dnešních 800 Kč),.. a osobně donesl na Oddělení pasů a víz Sboru národní bezpečnosti. Je nutné si uvědomit, že i opatření fotografií znamenalo jet to města, nechat se vyfotit, za 14 dní si vyzvednout fotografie, žádost o výpis z rejstříku, nemlich to samé. Nemluvím o tom, že jsem často někam přijel a bylo prostě zavřeno. Kdybych si na vše musel brát volno a zaměstnavatel nebyl tolerantní, už by byla půlka dovolené pryč.
A pak přišel ten nejšťastnější okamžik. Vyzvednout si výjezdní doložku. Protože vedle banky to bylo hlavní síto STB. Zde jsem známé neměl, prostě jsem spoléhal na štěstí. A to se dostavilo. Ale kdo už měl devizový příslib, obvykle (ne vždy) výjezdní doložku dostal. Protože už potvrzení devizového příslibu prověřovala Státní bezpečnost.
A začalo oběhávání ambasád. NSR, Dánsko, Švédsko, Norsko. Do všech zemí víza. A každou ambasádu navštívit minimálně dvakrát. Někdy třikrát i čtyřikrát se sdělením, že na mé žádosti se pracuje. Před každou západní ambasádou byla budka, nebo naproti konspirační byt, kde sídlila STB a dokumentovali každého, kdo vcházel do budovy. Víza vyjma švédského jsem dostal bez větších problémů, ale Švédové nechtěli, prý tam chci zůstat. Zde ale zase pomohl kamarád z Německa, který měl kamaráda ve Švédsku a ten mně poslal pozvání. A že kdo má ve Švédsku známé tam o to spíše zůstane jim buď nedošlo, nebo jenom prostě plnili nějaký nesmyslný příkaz. Výhoda byla, že jsem bydlel v Praze, kde ambasády jsou. Co návštěva, to minimálně půl dne, spíše den.
Měl jsem konečně v ruce cestovní pas s vízy i výjezdní doložku a vyzvednuté dolary (marky).
Těsně před cestou bylo potřeba ještě odevzdat zaměstnavateli vysokoškolský diplom a potvrzení vzít s sebou na hranici. Dále odevzdat vojenskou knížku a také nezapomenout potvrzení.
Poslední „instance“ byla Státní hranice. V cestovní doložce měli kódy na doložce označeno, jak mají cestovatele lustrovat. Zda hledat doklady potvrzující emigraci, peníze,… To jsem se dozvěděl ale až po Listopadu. Protože mně banka vyměnila strašně málo peněz, pašoval jsem ještě 100 DM koupených na černém trhu. Měl jsem je v zubní pastě. Ta byla téměř prázdná a vedle toho jsem měl záměrně lehce poškozenou druhou naditou tubu jako „šmeknfošnu“, aby se případně zaměřili na ní. Peníze prostě nesměli najít. Kdyby je našli, zde by skončilo mé téměř roční úsilí a nová šance by už nikdy nebyla.
Pak jsem se rozloučil s rodiči (nevěděli, zda mne někdy uvidí, ani já si nebyl jistý) a začal tehdy můj největší zážitek v životě.
Cestoval jsem stopem a vlakem, stravoval se pouze nejlevnějším jídlem ze supermarketu, spal v lese, u Armády spásy, na nádražích s bezdomovci, … Ale v tehdejší době baťůžkáře z východu všichni vítali, a dokonce jsem si z cesty přivezl doživotní přátelství, kdy mně jeden kluk, tehdy student v Norsku, velmi pomohl. U kterého jsem měl i jediné teplé jídlo za tři týdny.
