návštěva hmongské školy v severním Vietnamu

Úvod > Jak jsem navštívil hmongskou školu

Jak jsem navštívil hmongskou školu. Návrat turisty po roce s plnou náručí,..

Škol ve Vietnamu jsem navštívil už celou řadu, ale obvykle to bylo oficiální setkání u příležitosti sponzorství, kdy součástí bylo odměňování nejúspěšnějších žáků, děkování, představení.

Ale toto bylo něco jiného.

Cestoval jsem sám na kole, pomalu se blížil konec dne a já se začal rozhlížet, kde složit hlavu. Byl jsem v oblasti hmongských menšin, daleko od turistů, poblíž žádné městečko, žádný hotýlek, žádné homestay.

Není jednoduché někde požádat o přespání. Lidé se bojí, nejsou zvyklí na turisty, na cizince už vůbec ne. V mnoha oblastech ještě ani nemají tušení, že se i ve Vietnamu otevřel svět a doba různých povolení je pryč. I v těch nejzapadlejších vesnicích vládně nějaký „panák“, kterého se všichni bojí, který rozhoduje, co se smí a co nesmí.

Proto ideálním místem pro přespání je nějaký přístřešek, u nás bychom řekl řekli seník, boudička, kterých v některých oblastech bývá dost. Ale jako na potvoru jsem žádný neviděl. Tak jsem se začal rozhlížet, kde bych si postavil stan. Já si rád stavím stan v horách, kde jsem sám, ale ne v blízkosti vesnic. A prakticky vždy když si postavím stan, pokud neoprší, rozdělám si ohýnek. Ne na vaření, ve Vietnamu sebou prakticky žádné jídlo nevozím, příležitostí se někde najíst je všude spousta. Ale ohníček mě dělá kamaráda, najednou nejsem sám, večer lepší uteče. Ohromně posílí psychiku. Ale na stavění stanu nedošlo.

Narazil jsem na vesničku, které vévodil obrovský žlutý dům. Už z dálky bylo patrné že je to škola. Ve Vietnamu nějak školy vypadají všechny stejně. Mají stejný styl, stejnou barvu, stejné nápisy, prostě školu si nejde s ničím splést. A tak mě napadlo, co zkusit přespat ve škole.

U školy mě uvítal ohromný křik. Vždy obdivuji práci učitelek a učitelů. Jsem už starší a křik už hůře snáším. Ne že bych děti neměl rád, naopak, ale snažit se uregulovat toto pro mě nekontrolovatelné řádění považuji za obrovský výkon. Vždy si říkám než takovou práci, raději kopat do dolů.

Děti se ihned nahrnuly okolo mě, ale ještě více než já, je zajímalo moje kolo. Kolo s přehazovačkou, kolo, jaké v životě většinou neviděli. Nezaujme je skútr, motorka, ale obyčejné kolo. Učitele jsem zpočátku neviděl.

Krátce na to se podávala večeře. Děti ve školách přes týden bydlí, vzdálenost některých vesnic je veliká a denní docházení do škol je prakticky nemyslitelné. A u hmongských dětí není ani běžné, že by měli jízdní kola, jsou chudí, žijí chýších většinou jenom s udusanou hlínou na zemi.

Večeři měly připravenou na dlouhých lavicích, kde jedly ve stoje. Ale než byl vydán povel, děti se shromáždily okolo, přičemž první řady okupovali kluci bez nejmenší tolerance k dívkám, které se tlačily vzadu. Vietnam je dodnes velice genderově nekorektní.

Posední roky stát maximálně podpořil stavbu internátních škol ve vesnicích, kde děti za minimální peníz mají kompletní zaopatření. Je pravda, že je spartánské, železné postele jsou bez matrací, pouze s rohožemi, případně děti mají malé plechové skřínky, kde si mohou zamknout osobní věci.

Nakonec jsem potkal několik dospělých, zřejmě učitelů. Dal jsem se s nimi do „řeči“, jestliže moje posunky naznačující ulehnutí se dají považovat za řeč. Překvapivě okamžitě souhlasně přikývli a ukázali mě místnůstku, kde strávím noc společně se zástupcem ředitel školy.

Celý večer jsem potom strávil pozorováním a focením dětí při jejich hrách. Po chvíli jsem je přestal zajímat, nevšímali si mne a já si mohl užívat vstřebáváním jejich skutečného života. Kluci chytili myš a hráli si s ní, trochu jí chudáka trápili, lezli na stromy, prostě kluci. Holky ale na rozdíl od kluků pracovaly, nosily v nůších dřevo na oheň do kuchyně a zametaly. Později utvořily hloučky a hrály drápky.

Se zástupcem ředitele jsem strávil příjemný večer na jedné posteli, přičemž můj „soupostelník“ vyfukoval obrovské chomáče dýmu. Je zajímavé, že společné kouření je ideálním nástrojem pro navázání kontaktu, nejlépe zbourá bariery. I když jsem nekuřák, v těchto případných jsem racionální. Toto již popisoval John Steinbeck jak přestože nekuřák cestoval po Státech s krabičkami cigaret pro navázání kontaktu. On byl mým příkladem.

Nejedli jsme společně s dětmi, domácí připravil „lepší“ večeři ve svojí kuchyňce. Při prvním pohledu si průměrný Evropan řekne, to je bezdomovecké doupě, ale člověk trochu znalý hor Severního Vietnamu v tom naopak vidí vyšší status, on vaří na plynu, ne na ohništi. Ale jídlo se nevymykalo z místních zvyklostí, neočekával sem že si pochutnám, a tak se také stalo. V horách vždy zhubnu.

Ale zhrozil jsme se, když naplnil velkou plastovou vaničkou bílou tekutinou, která mě nenechávala na pochybách, co v ní je. Jestli toto máme za večer zpracovat, no bůh s námi. Naštěstí se ale pijatika příliš nerozjela a já se mohl dobře vyspat dýchajíc ještě dlouho do noci husté dýmy kouře.

Ráno jsme se mohl trochu seznámit s výukou. Ve škole mají jak místní učitele, tak učitele z Hanoje. Vyučuje se většinou v hmongštině, děti mají ale také několik hodin vietnamštiny. Jejich rodiče často vůbec vietnamsky neumí. Hmongština neměla nikdy vlastní písmo, ale na začátku století vznikl umělý přepis hmongšitny latinkou, takže už dnes existují i učebnice.

Přes turbulentní historii hmongů se dnes vztahy ve Vietnamu výrazně uklidnily. (Zde něco o historii Hmongů)

Tato návštěva měla ale dohru. Následující rok jsem se do této školy vrátil. Již ne na kole ale sedíc v nákladním autě ve kterém jsme přivezli do školy dětem deky, jízdní kola… a potkal jsem tam také mého „starého“ známého. Byla to taková krásná odměna, poděkování,…

A ještě vedle v chýši jsme nalezli nevidomou roční holčičku, které jsme zajistili alespoň vyšetření v Hanoji a základní pomoc, aby alespoň trošku viděla. To je ale již jiný příběh, bohužel se smutným koncem. Tuto chýši si vždy připomenu při shlédnuté pořadu České televize, Vietnam očima Petra Voldána, kde se na naše doporučení točily záběry ze života Hmongů.

Největší zážitky přináší náhoda

Návrat turisty po roce s plnou náručí,..

Škol ve Vietnamu jsem navštívil už celou řadu, ale obvykle to bylo oficiální setkání u příležitosti sponzorství, kdy bylo součástí odměňování nejúspěšnějších žáků, děkování, představení.

Ale toto bylo něco jiného.

Není jednoduché někde požádat o přespání. Lidé se bojí, nejsou zvyklí na turisty, na cizince už vůbec ne. V mnoha oblastech ještě ani nemají tušení, že se i ve Vietnamu otevřel svět a doba různých povolení je pryč. I v těch nejzapadlejších vesnicích vládne nějaký „panák“, kterého se všichni bojí, který rozhoduje, co se smí a co nesmí.

Ideálním místem pro přespání je proto nějaký přístřešek, u nás bychom řekl řekli seník, boudička, kterých v některých oblastech bývá dost. Ale jako na potvoru jsem žádný neviděl. Tak jsem se začal rozhlížet, kde bych si postavil stan. Já si rád stavím stan v horách, kde jsem sám, ale ne v blízkosti vesnic. A téměř vždy když si postavím stan, pokud neprší, rozdělám si ohýnek. Ne na vaření, maximálně na kávu nebo na polévku, ve Vietnamu s sebou prakticky žádné jídlo nevozím, příležitostí se někde najíst je všude spousta. Ale ohníček mi dělá kamaráda, najednou nejsem sám, večer lepší uteče. Ohromně posílí psychiku. Ale na stavění stanu nedošlo.

Narazil jsem na vesničku, které vévodil obrovský žlutý dům. Už z dálky bylo patrné že je to škola.

Ve Vietnamu nějak školy vypadají všechny stejně. Mají stejný styl, stejnou barvu, stejné nápisy, prostě školu si nejde s ničím splést. A tak mě napadlo, co zkusit přespat ve škole.

U školy mě uvítal ohromný křik. Vždy obdivuji práci učitelek a učitelů. Jsem už starší a křik tak nějak hůře snáším. Ne že bych děti neměl rád, naopak, ale snažit se uregulovat toto pro mě nekontrolovatelné řádění považuji za obrovský výkon. Vždy si říkám: než takovou práci, raději kopat do dolů.

Děti se ihned nahrnuly okolo mě, ale ještě více než já je zajímalo moje kolo. Kolo s přehazovačkou, kolo, jaké většinou v životě neviděli. Nezaujme je skútr nebo motorka, ale obyčejné kolo. Učitele jsem zpočátku neviděl.

Krátce na to se podávala večeře. Děti ve školách přes týden bydlí, vzdálenost některých vesnic je veliká a denní docházení do škol je prakticky nemyslitelné. A u hmongských dětí není ani běžné, že by měli jízdní kola, jsou chudí, žijí v chýších většinou jenom s udusanou hlínou na zemi.

Posední roky stát maximálně podpořil stavbu internátních škol ve vesnicích, kde děti za minimální peníz mají kompletní zaopatření. Je pravda, že je spartánské, železné postele jsou bez matrací, pouze s rohožemi, případně mají děti malé plechové skřínky, kde si mohou zamknout osobní věci.

Nakonec jsem potkal několik dospělých, zřejmě učitelů. Dal jsem se s nimi do „řeči“, jestliže moje posunky naznačující ulehnutí s několika pokusy o vietnamštinu se dají považovat za řeč. Překvapivě okamžitě souhlasně přikývli a ukázali mně místnůstku, kde strávím noc společně se zástupcem ředitele školy. Zde navíc nejen já mám problém s vietnamštinou, ale i místní.

Celý večer jsem potom trávil pozorováním a focením dětí při jejich hrách. Po chvíli jsem je přestal zajímat, nevšímali si mne a já si mohl užívat vstřebáváním jejich skutečného života. Kluci chytili myš a hráli si s ní, trochu ji chudáka trápili, lezli na stromy, prostě kluci. Holky ale na rozdíl od kluků pracovaly, nosily v nůších dřevo na oheň do kuchyně a zametaly. Později utvořily hloučky a hrály drápky.

Se zástupcem ředitele jsem strávil příjemný večer na jedné posteli, přičemž můj „soupostelník“ vyfukoval obrovské chomáče dýmu.

Je zajímavé, že společné kouření je ideálním nástrojem pro navázání kontaktu, nejlépe zbourá bariery. I když jsem nekuřák, v těchto případných jsem racionální. Toto již popisoval John Steinbeck jak jako nekuřák cestoval po Státech s krabičkami cigaret pro navázání kontaktu. On byl mým příkladem.

Ráno jsem se mohl trochu seznámit s výukou. Ve škole mají jak místní učitele, tak učitele z Hanoje. Vyučuje se většinou v hmongštině, děti mají ale také několik hodin vietnamštiny. Jejich rodiče často vůbec vietnamsky neumí. Hmongština neměla nikdy vlastní písmo, ale na začátku století vznikl umělý přepis hmongšitny latinkou, takže už dnes existují i učebnice.

Přes turbulentní historii hmongů se dnes vztahy ve Vietnamu výrazně uklidnily. Zde něco o historii Hmongů