I ve Vietnamu se kácí sochy
I ve Vietnamu se kácí sochy. Ostatně prvním krokem po vítězství revoluce je vždy kácení soch.
Největší kácení v historii byl jistě „Leninopád“ na Ukrajině, kde se po osamostatnění Ukrajiny v krátkém čase „popravily“ tisíce soch Leninů.
I u nás jsme popravovali, dokonce největší z největších. To bylo na Letné dynamitu. A kolikrát se u nás popravovaly a znovu křísily sochy TGM? Dobrý, špatný všechno jedno, včera bylo včera a dnes je dnes.
A Vietnam si také prošel revolucemi, nejznámějším „setnutím hlavy“ v revolučních srpnových dnech roku 1945 byl pád sochy misionáře Pieneau de Behaine v Saigonu. Přitom ten v tom byl tak trochu nevině. Ale byl to Francouz, symbol, a to stačilo.
Pieneau de Behaine se narodil se roku 1741 ve Francii a zemřel 1799 v Qui Nhon.
Byl to ve své době nejvýznamnější cizinec, misionář, který velmi ovlivnil vývoj Vietnamu (správně Končičíny). Strávil v něm většinu života, kde prožíval i těžká období, šlo mu o život, byl vězněn a musel na krku nosit dřevěný cangue. Jak už to v životě chodí, chytří lidé jsou nebezpeční.
Sestavil první vietnamsko-latinský slovník, (Dictionarium Anamitico-Latinum
) sepsal první křesťanské knihy ve vietnamštině. Působil na jihu Vietnamu především jako misionář. Velmi se zasloužil o kulturní vývoj, i se angažoval ve zkvalitnění armády.
Současně ale prosazoval francouzské zájmy, přivedla do Indočíny vojska, aby pomohla v boji rodu Nguyenů, které rebelové Tay Son vyhnali z Hue. Proto odjel v roce 1787 do Paříže, kde žádal vojenskou podporu pro krále Nguyena Anhe s tím, že toto spojení bude významný přínos i pro Francii. Král Ludvík XVI smlouvu o podpoře podepsal, ale záhy jí odmítl. Ale Pieneau de Behaine se nevzdal a sestavil svojí armádu, z velké části z dobrodruhů.
Tím vlastně otevřel cestu (nebo spíše oči, probudil zájem) Francouzům, kteří si po dalších padesáti letech podrobili celé území dnešního Laosu, Vietnamu a Kambodže.
A tak později, po jeho úspěšné misi, se Francie začala smlouvou „chlubit“.
Socha byla vlastně sousoší, on misionář v ruce se smlouvou mezi Králem Ludvíkem XVI a králem Nguyenem Anhem. Vedle něj Nguyenův syn, mladý princ Cảnh se kterým Behaine odjel na francouzský královský dvůr. Zajímavostí je, že smlouva se jmenovala Versailleská, i když jí toto označení později vzala významnější historie v roce 1919.
Odhalení sochy byla v roce 1902 obrovská sláva, Pieneau de Behaine byl uctíván jako skutečně největší cizinec ve Indočíně. Stála na nejčestnějším místě v Saigonu, před katedrálou Notre Dame (vysvěcenou v roce 1877) a poštou.
Ale revoluce ho smetla z piedestalu. A také jeho historicky cenná a skutečně překrásná hrobka byla vymazána z povrchu zemského roku 1983. Tělo bylo vyjmuto z rakve a zpopelněno. Vietnamci ale nejsou barbaři, a tak popel nerozptýlili do Mekongu jako popel našeho velikána do Rýna, ale poslali ho domů, Francouzům.
A na původní piedestal byla v roce 1959 vztyčena socha panny Marie italského sochaře Giuseppe Ciocchettiho. Zde vsuvka, bylo to v Saigonu v roce 1959. Být to později, zcela jistě by tam vytesali někoho jiného. A ten by určitě neměl pokorně skloněnou hlavu jako panenka Marie.
Jak k tomu všemu došlo?
Neustále se historicky probírá pád Francouzů v roce 1954, „pád“ Američanů v roce 1975, (vlastně v roce 1973). Ale moc se nemluví o datu, kdy to vlastně všechno začalo, o roce 1945, o konci druhé světové války.
Za druhé světové války se Francouzská Indočína dostala do područí proněmecké vichystické vlády jižní Francie. Bylo to výhodné pro obě strany. Francouzští úředníci zůstali na svých židlích, boje se Vietnamu vyhnuly a Japonsko mělo Vietnam bez práce a zadarmo. Francouzská Indočína se stala spojencem Japonska v rámci Osy Berlín-Řím-Tokyo.
Japonci nezasahovali guvernérovi do vlády Francouzské Indočíny, vlastně správně už Vichistické Francouzské Indočíny za cenu přístupu k letištím a prakticky volnému pohybu japonských vojsk.
Vlastně se Francouzů ve Vietnamu vůbec válka nedotkla a mohli si dále užívat krásného života v tropickém ráji, kde veškerou práci dělají místní poddaní. Ale každá hostina jednou skončí.
6. června 1944 se spojenci vylodili v Normandii a už 9 srpna 1944 proněmečtí kolaboranti ve Vichy měli utrum. Vichistická vláda padla. A tak se Francouzi ve Vietnamu se začali klepat. Co s námi bude? Obklopeni Japonci nemohli hned přepnout na osvobozenou Gaullistickou Francii. Ale poklonkovat Japoncům už opravdu nechtěli, dalo se čekat, že ně brzy také dojde.
Podporu ve Francii už čekat nemohli, ve Francii stále zuřila válka, ta měla dost starostí sama se sebou. A k tomu Japoncům v této době už hodně teklo do bot, v JV Asii přicházeli o jedno území za druhým.
Uvědomili si, že pokud nic neudělají, Vietnam mít nebudou. A tím ztratí pozemní cestu k Číně. Byla ideální doba, Indočína byla v té době nejslabší. A tak 9. března 1945, potom co se jim Francouzi odmítli podřídit, zaútočili na Francouze v celém Vietnamu. Většinou se jednalo o krátké boje, na mnoha místech se Francouzi vzdali i bez boje.
Jenže co dále? I když stát nebyl zničen bombami, byl zničen vnitřně. Najednou nebylo řízení, úředníci. A Japonci sami neměli na to, aby místo Francouzů zaujali. Tak na příslušná místa dosadili Vietnamce a hlavně, slíbili jim samostatnost. Snažili se vystupovat jako osvoboditelé. S heslem Asii Asijcům. To znělo hezky, ale v té době již působící Viet Minh strýčka Ho měl jiné plány a Japoncům na to neskočil. K tomu v zimě roku 1945 postihl Vietnam hladomor který si vyžádal okolo 2 milionu obětí, lidé byli naštvaní na okupanty a tím Viet Minh akorát získal. Příčiny byly dvě. Přírodní katastrofy, ohromné povodně a nařízená změna místo rýže pěstovat plodiny které se dají zpeněžit, jako např kaučuk.
Viet Minh chtěl zemi nejen bez Francouzů ale i bez Japonců. Viet Minh nemusel s Japonci ale bojovat, stačilo si počkat. Vietnam drželi Japonci pouhých 6 měsíců do dne jejich kapitulace před spojenci.
A na tento den čekal Viet Minh a v celé zemi se okamžitě rozhořela vlna protestů proti všem cizákům. Boj za samostatnost. Dnes toto období se nazývá jako Srpnová revoluce. A tu socha Pieneau de Behaine nepřežila.
Během dvou týdnů síly vedené Viet Mingem zmocnily většiny měst a vesnic v celé zemi. S menší silou ale i na jihu, kde působilo více různých osvobozeneckých a nacionalistických hnutí. Ale Francouzi i Japonci už moc ztratili.
Zde by mohl příběh skončit, ale jak víme. Francie se probudila poslala tam vojska ve Vietnamu se vylodili i Angličané,.. Vietnam se rozdělil a začalo pro Vietnam teprve těžké období. Skočil ráj za druhé světové války.
Prvním krokem po vítězství revoluce je vždy kácení soch.
Největší kácení v historii byl jistě „Leninopád“ na Ukrajině, kde se po osamostatnění Ukrajiny v krátkém čase „popravily“ tisíce soch Leninů.
I u nás jsme popravovali, dokonce největší z největších. To bylo na Letné dynamitu. A kolikrát se u nás popravovaly a znovu křísily sochy TGM? Dobrý, špatný, všechno jedno, včera bylo včera a dnes je dnes.
A Vietnam si také prošel revolucemi, nejznámějším „setnutím hlavy“ v revolučních srpnových dnech roku 1945 byl pád sochy misionáře Pieneau de Behaine v Saigonu. Přitom ten v tom byl tak trochu nevině. Ale byl to Francouz, symbol, a to stačilo.
Pieneau de Behaine se narodil se roku 1741 ve Francii a zemřel 1799 v Qui Nhon.
Byl to ve své době nejvýznamnější cizinec, misionář, který velmi ovlivnil vývoj Vietnamu (správně Končičíny). Strávil v něm většinu života, kde prožíval i těžká období, šlo mu o život, byl vězněn a musel na krku nosit dřevěný cangue. Jak už to v životě chodí, chytří lidé jsou nebezpeční.
Sestavil první vietnamsko-latinský slovník, (Dictionarium Anamitico-Latinum), sepsal první křesťanské knihy ve vietnamštině. Působil na jihu především jako misionář. Velmi se zasloužil o kulturní vývoj, i se angažoval ve zkvalitnění armády. Ale hlavně zachránil vládu dynastie Nguyen. Bez něj by císař Nguyễn Phúc Ánha skončil buď na popravišti, nebo někde chytal ryby na Phu Quoc, kam se schoval před bojovníky Tay Son.
Současně ale prosazoval francouzské zájmy, přivedl do Indočíny vojska, aby pomohla v boji rodu Nguyenů, které rebelové Tay Son vyhnali z Hue. Proto odjel v roce 1787 do Paříže, kde žádal vojenskou podporu pro krále Nguyena Anhe s tím, že toto spojení bude významný přínos i pro Francii. Král Ludvík XVI smlouvu o podpoře podepsal, ale záhy jí odmítl. Ale Pieneau de Behaine se nevzdal a sestavil svojí armádu, z velké části z dobrodruhů.
Tím vlastně otevřel cestu (nebo spíše oči, probudil zájem) Francouzům, kteří si po dalších padesáti letech podrobili celé území dnešního Laosu, Vietnamu a Kambodže.
A tak později, po jeho úspěšné misi, se Francie začala smlouvou „chlubit“.
Socha byla vlastně sousoší, on misionář v ruce se smlouvou mezi Králem Ludvíkem XVI a králem Nguyenem Anhem. Vedle něj Nguyenův syn, mladý princ Cảnh se kterým Behaine odjel na francouzský královský dvůr. Zajímavostí je, že smlouva se jmenovala Versailleská, i když jí toto označení později vzala významnější historie v roce 1919.
Při pohřbu se mu dostalo poct hodných císaře. Účastnilo se ho 40 tisíc veřících které doprovázelo 12 tisíc mužů královské stráže se sto dvaceti válečnými slony.
Odhalení sochy byla v roce 1902 obrovská sláva, Pieneau de Behaine byl uctíván jako skutečně největší cizinec v Indočíně. Stála na nejčestnějším místě v Saigonu, před katedrálou Notre Dame (vysvěcenou v roce 1877). Stála, ale už nestojí.
Revoluce v roce 1945 smetla Behaine z piedestalu. A také jeho historicky cenná a skutečně překrásná hrobka na náměstí Lăng Cha Cả byla vymazána z povrchu zemského roku 1983. Tělo bylo vyjmuto z rakve a zpopelněno. Vietnamci ale nejsou barbaři, a tak popel nerozptýlili do Mekongu jako popel našeho velikána do Rýna, ale poslali ho domů Francouzům. Prostě repatriace.
A tak tam stál čtrnáct let opuštěný sokl, na který byla v roce 1959 vztyčena socha panny Marie italského sochaře Giuseppe Ciocchettiho. Je zajímavé vědět, že pod deskou je zcela jiný nápis. Zde vsuvka, bylo to v Saigonu v roce 1959. Být to později, zcela jistě by tam vytesali někoho jiného. A ten by určitě neměl tak pokorný výraz ve tváři jako panenka Marie.
Jak k tomu všemu došlo?
Neustále se historicky probírá pád Francouzů v roce 1954, „pád“ Američanů v roce 1975 (vlastně v roce 1973). Ale moc se nemluví o datu, kdy to vlastně všechno začalo, o roce 1945, o konci druhé světové války.
Za druhé světové války se Francouzská Indočína (dnešní území Laosu, Kambodže a Vietnamu) dostala do područí proněmecké vichistické vlády jižní Francie. Bylo to výhodné pro obě strany. Francouzští úředníci zůstali na svých židlích, boje se Vietnamu vyhnuly a Japonsko mělo Vietnam bez práce a zadarmo. Francouzská Indočína se stala spojencem Japonska v rámci Osy Berlín-Řím-Tokyo. Je to trochu zlehčené, Francouzi zůstali sami a neměli jinou možnost než se podřídit Japoncům.
Indočína tak zůstala jedinou državou západní velmoci, která si prakticky po celou dobu války v Tichomoří zachovala svojí správu. Mohla si dokonce ponechat svojí armádu i když po útoku na Pearl Harbour v prosinci 1941 písemně podepsali Japoncům jejich vojenskou kontrolu nad Indočínou.
Japonci nezasahovali guvernérovi do vlády Francouzské Indočíny, vlastně správně už Vichistické Francouzské Indočíny za cenu přístupu k letištím a prakticky volnému pohybu japonských vojsk. Francouzkou Indočínu si v době druhé světové války lze představit jako protektorát Japonska. Francouzi byli slabí. Mimochodem hned toho využilo Thajsko a ukouslo kus z Laosu a Kambodže.
Vlastně se Francouzů ve Vietnamu vůbec druhá světová válka nedotkla a mohli si dále užívat krásného života v subtropickém ráji, kde veškerou práci dělají místní poddaní. Jezdit z Hanoje na víkendy do svých sídel v Sapě a obdobně ze Saigonu do DaLatu. Ale každá hostina jednou skončí.
6. června 1944 se spojenci vylodili v Normandii a už 9 srpna 1944 proněmečtí kolaboranti ve Vichy měli utrum. Vichistická vláda padla. A tak se Francouzi ve Vietnamu se začali klepat. Co s námi bude? Obklopeni Japonci nemohli hned přepnout na osvobozenou Gaullistickou Francii. Ale poklonkovat Japoncům už opravdu nechtěli, dalo se čekat, že ně brzy také dojde.
Podporu od Francie už čekat nemohli, ve Francii stále zuřila válka, ta měla dost starostí sama se sebou. A k tomu Japoncům v této době už hodně teklo do bot, v JV Asii přicházeli o jedno území za druhým.
Uvědomili si, že pokud nic neudělají, Vietnam mít nebudou. A tím ztratí pozemní cestu k Číně. Byla ideální doba, Indočína byla v té době nejslabší. A tak 9. března 1945, potom co se jim Francouzi odmítli podřídit, zaútočili na Francouze v celém Vietnamu. Většinou se jednalo o krátké boje, na mnoha místech se Francouzi vzdali i bez boje.
Jenže co dále? I když stát nebyl zničen bombami, byl zničen vnitřně. Najednou nebylo řízení, úředníci. A Japonci sami neměli na to, aby místo Francouzů zaujali. Tak na příslušná místa dosadili Vietnamce a hlavně, slíbili jim samostatnost. Snažili se vystupovat jako osvoboditelé. S heslem Asii Asijcům. To znělo hezky, ale v té době již působící Viet Minh strýčka Ho měl jiné plány a Japoncům na to neskočil. K tomu v zimě roku 1945 postihl Vietnam hladomor který si vyžádal okolo 2 milionu obětí, lidé byli naštvaní na okupanty a tím Viet Minh akorát získal. Příčiny byly dvě. Přírodní katastrofy, ohromné povodně a nařízená změna místo rýže pěstovat plodiny které se dají zpeněžit, jako např kaučuk.
Viet Minh strýčka Ho chtěl zemi nejen bez Francouzů, ale i bez Japonců. A Viet Minh nemusel s Japonci ale bojovat, stačilo si počkat. Vietnam drželi Japonci pouhých 6 měsíců do dne jejich kapitulace před spojenci.
A na tento den čekal Viet Minh a v celé zemi se okamžitě rozhořela vlna protestů proti všem cizákům. Boj za samostatnost. Dnes toto období se nazývá jako Srpnová revoluce. A tu socha Pieneau de Behaine nepřežila.
Během dvou týdnů síly vedené Viet Mingem zmocnily většiny měst a vesnic v celé zemi. S menším efektem ale na jihu, kde působilo více různých osvobozeneckých a nacionalistických hnutí. Ale Francouzi i Japonci už moc ztratili.
Zde by mohl příběh skončit, ale jak víme, na jihu Vietnamu se vylodili i Angličané a probudili se i Francouzi, kteří chtěli kolonii zpět. Vietnam se rozdělil a začalo pro Vietnam teprve těžké období. Skočila pohoda za druhé světové války.
Těch soch padlo samozřejmě více, Jules Ferry byl jasný dobyvatel Indočíny, ten měl pád jasný.
Toto není historická práce, ale zajímavost pro cestovatele. Až budete v Saigonu před katedrálou, budete vědět a zážitek se znásobí.
jeden ze zdrojů, např. https://saigoneer.com/old-saigon/7167-lang-cha-ca-from-mausoleum%E2%80%A6to-roundabout
