Nedávno jsem viděl v TV pořad o válečných fotografech od Jana Šibíka, který mne inspiroval k napsání tohoto článku.
Fotografie, když pokud přímo válku nezastavila, alespoň zastavit výrazně pomohla. Po jejím uveřejnění v roce 1972, kdy vláda Spojených států byla pod obrovským tlakem veřejného mínění, do roka stáhla svoje vojáky z Vietnamu. Že zastavila válku tato fotografie je samozřejmně trochu nadsázka, veřejné mínění také velmi významně ovlivnil počet padlých amerických vojáků, vznikla řada protiválečných hnutí.... Autorem fotografie je vietnamský fotograf Huynh Cong známý jako Nick Út za kterou dostal Pulizerovu cenu.
Dnes se pozornost soustřeďuje prakticky výhradně na strašné hrůzy války. Byla to také poslední válka v historii, kdy demokratický svět vedl válku tím nejodpornějším hnusným způsobem bez ohledu na životy a používal i chemické zbraně. Kdy nepřítelem byli lidé, nikoli jenom stát, systém.
Ano, musíme se na válku dívat v kontextu doby, kdy na jedné straně světa se polarizoval diktátorský svět vedený Sovětským svazem a Čínou. Kdy pod vliv těchto států padala jedna země za druhou. V Africe, na blízkém i dálném východě, střední, jižní Americe. Válka vznikla v době nejhlubší studené války. V Číně byl u moci Mao, v Sovětském svazu Brežněv, v Severní Koreji Kim Ir Sen.
Spojené státy na jedné straně cítily strašné nebezpečí v rozpínavosti Moskvy a Pekingu, na druhé straně byly pod obrovským tlakem medií, veřejného mínění. Po odchodu Američanů si nikdo nedělal iluze, že Severní Vietnam nezlikviduje vládu na Jihu. Nakonec ta si o to také sama říkala. Tehdejší zkorumpovaný a neoblíbený prezident na Jihu Ngo Dinh Diem nebyl schopen stát řídit. Navíc obyčejní Vietnamci ani nevěděli co to je komunizmus. Ti měli dost čínské. francouzské, japonské a americké nadvlády. Ti bojovali za svůj Vietnam. A to i na Jihu.
Ale tehdy hlavně nikdo nevěděl jakým směrem se diktátorské státy pod komunistickým vedením vydají. Ve východní Evropě ke konci dvacátého století zcela padly. Na východě se „alespoň“ svět Maa překonvertoval v kapitalistický komunizmus vedený Čínou. Ale co kdyby tento svět šel cestou Severní Koreje? Ta pravděpodobnost byla tehdy obrovská. Proti demokracii by na druhé straně stál svět řízený Velkým Bratrem vlastnící atomové zbraně držící svět v šachu a svůj lid v absolutním teroru s vymytými mozky. Dnes je tento svět uzavřen v KLDR, ale mohla to být polovina světa. To nebyla jenom Orwellova fikce. To mohla být strašná realita.
Takto fotografie zůstane vždy v našich myslích. Protože vždy nejhorší na všech válkách jsou právě útrapy lidí. Nejvíce na boj mocností doplatili právě obyčejní Vietnamci.
A hlavně musíme být vždy schopni se dívat na historii kriticky, protože jak víme, historii píší vždy vítězové.
A proto se již vůbec nepíše, co náseledovalo po odchodu Američanů. Severní Vietnam nerespektoval mírovou dohodu podepsanou v Paříži dne 27.1.1973. Následně obsadil Jižní Vetnam, kde nastalo pronásledování všech "kolaboratnů" s Američany a obrovský exodus známý později jako Boat people a který byl provázen obrovskými tragediemi.
Související - válečné muzeum v Saigonu
Osud Kim Phuc z ikonické fotografie
Prošla se dvěma pekly. Peklem napalmu a peklem propagandy.
Fotografii v roce 1972 pořídil tehdy 21 letý vietnamský fotograf známý pod jménem Nick Ut mu vynesla prestižní Pulitzerovu cenu a World Press Photo roku 1973.
Na vesnici byly shazovány barely s napalmem a všichni, včetně amerických vojáků, z míst utíkali. V chrámu Cao Dai se ukrývali vesničané, ten byl ale zasažen a mezi utíkajícími běžela i těžce napalmem popálená devítiletá dívka Phan Thi Kim Puc.
V daný okamžik pomohlo, že Nick byl oficiální akreditovaný americký novinář a tak se podařilo, že přijali dívku do místní nemocnice.
Další korespondent Christopher Wain, z British Independent Television Network, který dívce na místě poskytoval první pomoc, zajistil později její přemístění do americké nemocnice Barksy v Saigonu, která byla výrazně lépe vybavena. Z této nemocnice se po více jak roční hospitalizaci dostala a chtěla se vrátit domů. Postupně se její život začal obracet k normálu, jenže ….to se změnilo v roce 1975, kdy i jih ovládli Severovietnamci.
Ekonomický propad jižního Vietnamu výrazně zkomplikoval lékařskou péči, kterou neustále potřebovala. Ale tvrdě pracovala a byla přijata na lékařskou fakultu.
Ale Severovietnamští vládcové uvědomili sílu této fotografie. Nechtěli mít dívku zavřenou ve škole, potřebovali jí k propagaci a tak musela školu opustit.
Pro dívku se problémy s těžce zasaženým tělem začaly násobit. Začala nenávidět tuto fotku, snažila se jí uniknout. Stala se živým nástrojem propagandy. Začala litovat, že přežila. Stala se věřící křesťankou. Místo aby v klidu studovala a léčila se v kvalitní nemocnici se musela neustále účastnit propagandistických akcí.
Ale roce 1982 se dostala na léčení do západního Německa, kde „přičichla“ k demokracii. A také se jí s pomocí vietnamského premiéra podařilo studovat na Kubě. Ale stále byla nástrojem propagandy i když na Kubě byla trochu svobodnější a částečně tomu unikala. Ve škole seznámila s mladým Vietnamcem a v Moskvě se vzali. Opět s podtextem propagandy.
Jenomže na Kubu se létá přes Kanadu. A „načichlá demokracií“ Kim se svým manželem při mezipřistání v Kanadě opustili letadlo a emigrovali do svobodného světa. Kanada se jí stala novým domovem. I když pronásledování této fotografie zcela neunikla, výrazně mohla ovládat svůj vlastní život, který zasvětila všem postižených válkou.
Prošla se dvěma pekly. Peklem napalmu a peklem propagandy.
Fotografii v roce 1972 pořídil tehdy 21 letý vietnamský fotograf známý pod jménem Nick Ut mu vynesla prestižní Pulitzerovu cenu a World Press Photo roku 1973.
Na vesnici byly shazovány barely s napalmem a všichni, včetně amerických vojáků, z míst utíkali. V chrámu Cao Dai se ukrývali vesničané, ten byl ale zasažen a mezi utíkajícími běžela i těžce napalmem popálená devítiletá dívka Phan Thi Kim Puc.
V daný okamžik pomohlo, že Nick byl oficiální akreditovaný americký novinář a tak se podařilo, že přijali dívku do místní nemocnice.
Další korespondent Christopher Wain, z British Independent Television Network, který dívce na místě poskytoval první pomoc, zajistil později její přemístění do americké nemocnice Barksy v Saigonu, která byla výrazně lépe vybavena. Z této nemocnice se po více jak roční hospitalizaci dostala a chtěla se vrátit domů. Postupně se její život začal obracet k normálu, jenže ….to se změnilo v roce 1975, kdy i jih ovládli Severovietnamci.
Ekonomický propad jižního Vietnamu výrazně zkomplikoval lékařskou péči, kterou neustále potřebovala. Ale tvrdě pracovala a byla přijata na lékařskou fakultu.
Ale Severovietnamští vládcové uvědomili sílu této fotografie. Nechtěli mít dívku zavřenou ve škole, potřebovali jí k propagaci a tak musela školu opustit.
Pro dívku se problémy s těžce zasaženým tělem začaly násobit. Začala nenávidět tuto fotku, snažila se jí uniknout. Stala se živým nástrojem propagandy. Začala litovat, že přežila. Stala se věřící křesťankou. Místo aby v klidu studovala a léčila se v kvalitní nemocnici se musela neustále účastnit propagandistických akcí.
Ale roce 1982 se dostala na léčení do západního Německa, kde „přičichla“ k demokracii. A také se jí s pomocí vietnamského premiéra podařilo studovat na Kubě. Ale stále byla nástrojem propagandy i když na Kubě byla trochu svobodnější a částečně tomu unikala. Ve škole seznámila s mladým Vietnamcem a v Moskvě se vzali. Opět s podtextem propagandy.
Jenomže na Kubu se létá přes Kanadu. A Kim se svým manželem při mezipřistání v Kanadě opustili letadlo a emigrovali do svobodného světa. Kanada se jí stala novým domovem. I když pronásledování této fotografie zcela neunikla, výrazně mohla ovládat svůj vlastní život, který zasvětila všem postižených válkou.
Královna Elizabet II s fotografem Nickem Utem a paní Phan Thi Kin Phuc v Londýně v roce 2000
Pošlete odkaz i kamarádům
