Rok 1968 byl pro dítě, které se probouzí z dětského věku s myšlenkami, co bude v životě dělat, skličující.

Naše země se zaplnila sovětskými tanky s jednoznačným cílem, zhasnout světlo, které před námi začalo prosvítat. Na jaře jsme začali prožívat pocity štěstí, v létě ale vše skončilo a příjemné pocity byly nahrazeny pocity deprese. Přes hranice začali proudit lidé, samozřejmě pouze jedním směrem.

Pryč z této krásné země, kterou si umanul podrobit moskevský zločinec s košťaty nad očima. Ve věku 15 let, jsem ještě nebyl ve stavu, abych se mohl sám rozhodovat, žil jsem ještě sny, co budu v budoucnu dělat.

A mojí zaslíbenou zemí byl Nový Zéland. Moc jsem o této zemi nevěděl, ale byl jsem si jistý, že to je překrásná země hor a hlavně moří, protože jsem vodu miloval a dodnes miluji. Ale co bylo nejdůležitější, je to velmi daleko od chapadel Moskvy. A jako milovník lodí jsem si doma stavěl modýlek lodě, velrybářského škuneru. A na zádi lodí musí být jméno lodě a její domovský přístav.

Tak jsem na záď namaloval název města mého snu, Auckland. Myslím, že mně každý promine, že jsem ani nevěděl, jak se to pořádně píše, s tím je úsměvné vlastně i samo jméno lodě. Tehdy jsem ani netušil co slovo Erring znamená, prostě se mi to jako jméno lodě líbilo. Až později, když jsem to zjistil, musel jsem se usmát jak to bylo trefné (mýlit se, omyl, bloudit).

Od té doby jsem žil Novým Zélandem.

Ale ani později, když jsem už sám za sebe odpovídal, jsem nenašel odvahu, abych na Nový Zéland utekl. Je pravda, že ten náš gauner Husák později prohlásil, že hranice nejsou žádné korzo a natáhl ostnaté dráty a osadil samopalníky. Promiňte jak ho tituluji, ale já na tyto lidi vzpomínám skutečně s nenávistí, jejíž vinou se miliony lidí nemohli rozvíjet.

Není to výmluva, spousta lidí emigrovala, bylo to o psychice, o nervech, o vnitřní síle. A tak silný jsem já nebyl. Někteří měli skutečně nepřekonatelný vztah k rodné hroudě, vztah k rodině, přátelům, těm rozumím.  Ale také jich byla řada, které zde nic nedrželo, ale vztah k naší zemi měli pouze jako roušku svojí nedostatečné síly.

A léta plynula, bolševici padli a s nimi i státní hranice, najednou jsme cestovat mohli. Ale to už určitě nebyla doba na útěk, najednou byly jiné starosti. Mohli jsme se konečně rozvíjet a nebyl čas.

Ale na cesty nakonec čas přece jenom zbyl a jednoho dne jsem zažil fantastický pohled.

Stojím v maríně ve městě Auckland a koukám na zádě jachet na kterých se skví nápis Auckland. Téměř přesně po padesáti letech, kdy jsem toto slovo maloval na záď mé lodičky.

Byl to pro mě mimořádně silný zážitek. Sedl jsem si a díval jenom na ty zádě lodí. Promítal se mi život. Přestože jsem ho mohl strávit zde, zase tak špatný nebyl, hlavně po roce 1989.  

Tu lodičku mám dodnes, sice je již značně zdevastovaná, ale je to krásná vzpomínka.

Vietnam v tehdejší době byl na hony vzdálen mému snu, byla to právě ta země, nad níž se chapadla Moskvy také roztahovala. 

Zpět na zajímavosti - blog

Pokud myslíte že to je zajímavá vzpomínka, klikněte na like, potěšíte.