Pokud jsem odpočíval, vyhlížel jsem místečko, které bylo mírnější, aby případné auto zastavit mohlo. Už jsem spoléhal jedině na tuto záchranu.  Ale stejně nic nejelo. Maximálně za hodinu jedna motorka. 

A najednou auto. AUTO! Osobní. A s korbičkou, americký Pick Up. Připadal jsme si jako Kolumbus, Země. Záchrana.

Že nezastaví jsem se nebál.  Vylezli z něj uniformovaní chlapíci, myslel jsem policie, ale později jsem zjistil, že to jsou lesáci. Nechápali, co chci, autostop je zde neznámý pojem. Ukázal jsem ale na kolo a korbu a tomu rozuměli. Kolo mě sami naložili a usadili na zadní sedadlo. Sám bych kolo už nezvedl.

Netušil jsem, kam jedou, stejně jako oni netušili kam chci já. Pouze jsem mával nejasně dopředu. Snažili se mě vysadit cestou u kostelíka, docela zajímavé místo, mysleli, že to je můj cíl. Netušili, že jsem takový blázen a chci přes hory.  Tak jeli dále a já se modlil, aby jeli, co nejdále.  Přijeli jsme na stavbu silnice. Tam, kde se staví nová silnice je stav obvykle nejhorší, jaký může být. Většinou jenom hluboké bahno se stopami po stavebních strojích. Řidič přepnul náhon na všechny čtyři kola a prodíral se do kopců, pak do údolí a zase do ještě vyšších kopců. Já se hrozil, kde mě vyloží. Protože jestli tady, zpět to nepůjde, dopředu také ne. Tak akorát abych zavolal domů, aby se za mě pomodlili a zapálili svíčku.   Až to skutečně dál nešlo. Hora bahna zcela znemožňovala další jízdu. Blízko byl ale záchranný buldozer. Po prohrábnutí cesty jsme s obtížemi pokračovali, já se strachem co nás ještě čeká.  Netušil jsem, kam jedeme. 

Ale musel se o mě postarat strážný anděl. Stále jsme jeli do kopce až jsme zastavili na skutečně nejvyšším bodě, v průsmyku 1660 m.  A oni že dále nejednou, ale naznačili, že to bude už pohoda. Evidentně zde měli nějakou práci, vypadalo, že budou něco vyměřovat.

 

 

O to více si uvědomuji, že jakékoliv jiné auto, které by nevyjelo až na vrchol, by mě akorát zavezlo do ještě větší šlamastyky. 

Tak jsem se s milými lesáky rozloučil a vyrazil. Skutečně to byla pohodová cesta dolů, projížděl jsem překrásnými hmongskými vesničkami, když najednou zase kopec. Vytahuji mapu a vidím že mne čeká zase nahoru, převýšení 400 m. Asi na pěti kilometrech. Takže zase jsem začal plivat krev. Auta se zde už skutečně neobjevují, maximálně skútr.  Viděl jsem ve Vietnamu už mnohokrát skútr naložený jízdním kolem a dalším člověkem, ale nedovedl jsem si představit se s ním domlouvat. Tak jsem zase tlačil a tlačil.  Ale už jsem hlavně věděl, že si případně mohu zase postavit stan a pokračovat následující den.

 

Ale nakonec jsem to zvládl a zase začal sjíždět do údolí. Cesta se postupně zlepšovala, už jsem byl zase v civilizaci, sem se jezdí už z druhé strany, od Nghia Lo. Hory jsem definitivně nechal za sebou.  K večeru jsem zahlédl u silnice homestay. Bylo to v místě, odkud se chodí k vodopádu Háng Tề Chơ.  Už jsme zde jednou byl, ale tehdy na skútru a samozřejmě také z druhé strany. Tehdy zde žádné turistické homestay nebylo, bylo to více dobrodružné, i cesta ještě nebyla betonová. K vodopádu jsem ale tentokrát už neměl žádnou chuť se drápat. 

Konečně jsem se trochu prospal, trochu najedl, odpočinul si.  

Čekal jsem, že si následující den konečně užiji. Už jenom skutečně dolů, a pak po rovině přes Nghia Lo.  Jenže mě zavolal kamarád, že má volno pouze následující den, pak má zase turisty. Potřeboval jsem, aby mne doprovázel k návštěvě „mojí“ nevidomé dívenky ve vesnici Ban Mu, v té, kterou jsem minul při této mojí cestě, která mne dohnala na kraj sil. Ale samozřejmě už na motorce.

 

Takže jsem druhý den vstal a bohužel už poměrně rychle vrátil bez zastávek, abychom odpoledne jeli za dívenkou.

Díky autu se cesta zkrátila na tři dny, já předpokládal původně dní pět. Jenže kdyby mě auto nenaložilo, nebylo by to pět dní. Jak by to dopadlo si vůbec nedovedu představit.  Bohužel úsek, kde se staví nová silnice, se vyhýbá hmongským vesničkám.  Byl to asi v životě už asi můj poslední podobný výlet na kole ve Vietnamu. 

V Čechách to snad ještě zvládnu. I s tím stanem, který jsme si tentokrát přivezl zpět. Protože chci, aby vnoučata věděla, s čím jsme my stanovali.

 

Celkové převýšení bylo 3.700 m. Kdyby to bylo vcelku, byl by to velmi slušný kopec. 

Z toho tak polovina na kole, tedy spíše vedle kola, polovina autem a autobusem. Nejvyšší bod byl 1666 m, o 64 m výše než Sněžka.