Vyrážím na cestu, bloudění

 

Stejně jako minulý rok jsem vyrazil do Tram Tau asi 40 km nejprve autobusem. Je to do kopce, v horku šlapat po známé silnici se mi moc nechtělo. Byl začátek května, ještě sice nebyla taková smrtelná horka, ale už bylo období, kdy může i docela dost pršet. Z toho jsem měl největší strach, protože můj stařičký stan při prudkém dešti jako by nebyl. 

Paní domu mne vybavila spoustou jídla, ovoce. Ale trochu jsem jí proklínal, pytlíky s ovocem se mi stále připlétaly do drátů, tak si představte, jak jsem asi  rozmašírované ovoce nazval. Dost jsem sakroval. Neměl jsme totiž speciální tašky na kolo, ale na nosiči všelijak připoutaný můj batoh, který mne padal, těžiště bylo vysoko.  

Z NghiaLo přes Tram Tau je na Google maps je jasná hlavní silnice označená DT 112 po které jsem chtěl jet. Jenomže už minulý rok jsem právě v Tram Tau tuto cestu ztratil, jel dál po hlavní asfaltové silnici a skončil zcela jinde. Letos jsem se rozhodl, že tuto hlavní silnici najdu.  Problém ale je, že Vietnamci mapy neznají. To zásadně. Pokud je donutím si vzít mapu do ruky a umí číst, tak prostě mapu čtou, začnou v levém horním rohu a hledají názvy jim známých míst. Zásadně neberou mapu jako obrázek. Stalo se mi třeba, že prý nemůže najít místo kde jsem, protože text na mapě je prý moc malý. A to ani přibližně.

Bloudil jsem s mobilem a GPS mezi domy a nemohl nic najít. Nakonec jsem skončil ve škole, kde zavolali mladou učitelku, která znala pár slov anglicky. Mapy samozřejmě ne. Měl jsem na papírku pár názvů, nakonec mávla rukou někam do svahu mezi domy, kde jsem skutečně cestičku našel. Nevěřícně jsem se po ní vydal a po několika kilometrech jsem po srovnání s GPS se uklidnil, ano je to ta hlavní silnice. Jenže to bylo koryto, které se měnilo spíše v kozí rozbahněnou stezku.  Jet se po ní na kole nedalo, pouze tlačit.  Nechtělo se mi věřit, že to takto bude dvacet, třicet kilometrů. Vím, že tyto stezky často končí v lese, kam vesničané chodí akorát pro dřevo. 

Ale stezka se trvale vinula do kopců, místy dokonce byla širší. Pro auta absolutně nesjízdná. Tu a tam se okolo protáhl moped. Dokonce jsem uviděl i někde i patníky. Usoudil jsem, že to skutečně hlavní silnice je, tedy spíše byla, někdy před padesáti lety. Stavba tehdy musela být velmi náročná, cesta byla někde hluboko vysekaná ve skále, ve svazích. 

Rabování dřeva

Stále jsem tlačil kolo nekonečnou stezkou, bez vesnic, bez jakékoliv představy, co mne čeká, jak vysoko, jak daleko, zda někde neskončím. Pomalu se okolní les začal měnit v džungli, Začal jsem potkávat skutečné eskamotéry na mopedech vezoucí dlouhé silné trámy z tvrdého dřeva. Rabování džungle je přísně zakázáno, ale policie všude nedosáhne. Bylo mi záhadou, jak se protáhnou s trámy na místech, kde silnice, cesta už neexistovala, kde byla pouze stezka. 

Pěkné romantické cestování začala být spíše dřina, stálé tlačení kola do nekonečného kopce.

Najednou se cesta rozdvojila. Náhodou zrovna na křižovatce byl kluk s buvolem.  Ptám se, SonLa a ukáži vlevo. Pokývne, že ano. Ptám se pro jistotu znovu, SonLa a ukáži vpravo. Opět horlivě přikývl,.. Měli byste vidět, jak mi hráli nervy. Zničený, horko, a k tomu takoví idioti. To nebylo z neúcty k Vietnamcům, ale jejich totální neznalost geografie mne přivádí k šílenství. 

Nakonec mne opět zachraňuje GPS. Naštěstí zde byl signál na mapu. Off line mapu jsem sice měl, ale na ní byla jenom zelená plocha. 

Narazil jsem na vesnici, běžná hmongská vesnice, jakých jsem již viděl desítky. Lidé na mne civí, ale nechávají mne na pokoji. Tu a tam někdo vytáhne mobil a udělá si snímek exota.  

Když bylo už asi 5 hodin odpoledne, začal jsem se ohlížet po místě, kde bych přespal. Nakonec jsem postavil stan přímo na cestě.  Spíše při posílení psychiky jsem si rozdělal ohníček, na kterém jsem si rozpekl bagetu. Zastavují u mne dva mladé páry ze Saigonu, překvapivě turisté. Na motorkách. Ve velkých městech se u Vietnamců již začíná rozmáhat i cestování, pro ostatní je to ale stále něco, čemu nerozumí.  Jsem pro ně exot, každý se se mnou musí zvlášť vyfotografovat, pak společné foto se samospouští. Selfie je strašný asijský vynález. Pokud si Asijci chtějí něco vyfotit, tak zásadně se sebou samým. Mimochodem nikdy bych nevěřil, že ta debilní tyčka s mobilem bude mít takový světový úspěch. 

Přestože jsem byl sám, strach jsem neměl žádný. Spíše z bouřky s blesky, která v noci přišla. Myslel jsem na hliníkové stanové tyčky a na řídkou tkaninu stanové plachtoviny. Noc ale proběhla bez problémů. 

Ráno se opět rozpršelo. Že by nepřestalo jsem strach neměl, spíše obavu, jak budu do kopce klouzat. Když déšť ustal, objevili se krásně se vinoucí mraky pode mnou, byl jsem již docela vysoko, odhaduji ve 2.000 metrech.  Začalo se to na mne projevovat, veškeré pohyby při balení stanu byly strašně pomalé. Možná to al souvisí spíše se mnou, cesta byla pro můj věk již docela vyčerpávající. Asi v 9 hodin jsem se opět vydal na cestu. Zase tlačit a tlačit. Nakonec lepší, jak nést batoh na zádech. Neměl jsem mnoho věcí, náhradní tričko, kalhoty, mikinu, pláštěnku, léky, foťák, náhradní baterie, ale hlavní váha byla voda na 3 dny.  

Ráno jsem se nějak nemohl rozhýbat, odpočíval jsme každých pár metrů. Byl to už strašný krpál plný kamenů. Byl jsem jak zpomalený film. 

Konečně jsem v dálce ve výšce zahlédl průsmyk. Zadoufal jsem, že to je už fakt vrchol. Samozřejmě bez sebemenšího odhadu, co je za ním. 

Ale námaha fakt stála za to. Za průsmykem se objevil hřeben s fascinujícími pohledy na údolí a okolní hory. Stromy zde už nebyly, žádní rabovači dřeva, skutečně vysokohorská překrásná krajina.  Pak mne čekalo ještě několik brodů, po raním dešti docela hlubokých.  Zde již byla skoro rovina, dokonce se dalo i jet na kole, takže jsem si to užil. Pak následoval prudký sjezd do údolí. Ze zadku jsem měl sekanou. 

Začal jsem potkávat buvoly, pak už dokonce slepice, jasnou známku, že vesnice je za humny. Narazil jsem opět na hmongskou vesnici.  Měli ale zrovna nějakou akci „Z“ (pro mladší, to byly u nás  „dobrovolnické“ socialistické stavby o víkendech), celá vesnice se podílela na stavbě školy. Ženy míchaly beton, muži jej „odborně“ rozlévali.  Užil jsem si alespoň focení.  Viděl jsem krásnou hmongskou holku ženoucí kozy. Chtěl jsem si jí vyfotit, jenže mladé holky se velmi stydí. Začala přede mnou utíkat až se kozy lekly a seběhly dolů ze srázu. Ona zůstala bezradně stát na cestě a hleděla do rokle. S trochu škodolibosti jsem si pomyslel, to máš za to, že jsi nechtěla, abych si tě vyfotil. 

Stejně jako minulý rok jsem vyrazil do Tram Tau asi 40 km nejprve autobusem. Je to do kopce, v horku šlapat po známé silnici se mi moc nechtělo. Byl začátek května, ještě sice nebyla taková smrtelná horka, ale už bylo období, kdy může i docela dost pršet. Z toho jsem měl největší strach, protože můj stařičký stan při prudkém dešti jako by nebyl. 

Paní domu mne vybavila spoustou jídla, ovoce. Ale trochu jsem jí proklínal, pytlíky s ovocem se mi stále připlétaly do drátů, tak si představte, jak jsem asi rozmašírované ovoce nazval. Dost jsem sakroval. Neměl jsme totiž tašky na kolo, ale na nosiči všelijak připoutaný můj batoh, který mne padal, těžiště bylo vysoko.  

Z NghiaLo přes Tram Tau je na Google maps jasná hlavní silnice označená DT 112, po které jsem chtěl jet. Jenomže už minulý rok jsem právě v Tram Tau tuto cestu ztratil, jel dál rovně po asfaltové silnici a skončil zcela jinde. Letos jsem se rozhodl, že tuto hlavní silnici najdu.  Problém ale je, že Vietnamci mapy neznají. To zásadně. Pokud je donutím si vzít mapu do ruky a oni umí číst, tak prostě mapu čtou, začnou v levém horním rohu a hledají názvy jim známých míst. Zásadně neberou mapu jako obrázek. Stalo se mi třeba, že prý nemůže najít místo kde jsem, protože text na mapě je prý moc malý. Pro zajíavost: Bez čtení názvů většina obyvatel Hanoje na mapě Hanoje nenajde, kde bydlí.

Bloudil jsem s mobilem a GPS mezi domy a nemohl nic najít. Nakonec jsem skončil ve škole, kde zavolali mladou učitelku, která znala pár slov anglicky. Mapy samozřejmě ne. Měl jsem na papírku pár názvů, nakonec mávla rukou někam do svahu mezi domy, kde jsem skutečně cestičku našel. Nevěřícně jsem se po ní vydal a po několika kilometrech jsem se po srovnání s GPS uklidnil, ano je to ta hlavní silnice. Jenže to bylo koryto, které se měnilo spíše v kozí rozbahněnou stezku.  Jet se po ní na kole nedalo, pouze tlačit.  Nechtělo se mi věřit, že to takto bude dvacet, třicet kilometrů. Vím, že tyto stezky často končí v lese, kam vesničané chodí akorát pro dřevo. 

Ale stezka se trvale vinula do kopců, místy dokonce byla širší. Pro auta byla  absolutně nesjízdná. Tu a tam se okolo protáhl skútr. Dokonce jsem uviděl i někde i patníky. Usoudil jsem, že to skutečně hlavní silnice je, tedy spíše byla, někdy před padesáti lety. Stavba tehdy musela být velmi náročná, cesta byla někde hluboko vysekaná ve skále, ve svazích. 

Pokračování

Zpět hlavní stránka, galerie