Výstup byl velmi náročný. Ne technicky, ale samotný výstup. Převýšení skoro 2000m pro netrénovaného dědka je to docela hodně. Každých pár metrů odpočívám, závidím Hmongovi, jak jde s mým báglem. Fascinuje mne jeho obuv. Umělohmotné pantofle bez špičky, samozřejmě bez ponožek. My sice žádné pohorky nemáme, ale alespoň tenisky.

K jídlu máme především balíčky Chung z TET zabalené v listech. A balík lepkavé rýže. Hmong je milý, šlape, neodmlouvá. 

Nikde ani noha, jsme na hoře zcela sami.

 

Konečně vidíme hřeben. Stromy zde samozřejmě už nejsou, normální tráva také ne, spíše takový mech, lístky. Pod vrcholem vidíme boudu, přístřešek, je ale pouze pro koně a krávy. Zastavujeme se v něm pro vodu, je zde pramen.. Hmong ukazuje na hřeben, že prý tam můžeme postavit stany. Je velký vítr, velmi prudký. Očekávám, že to tam zná, že tam bude nějaké závětří. To tam není, Hmong nemá potuchy, že v tomto stan nepostavíme. Za hřebenem ale vidíme další přístřešek pro dobytek, asi 100 m pod námi. Sestupujeme k němu a stavíme stany. Jenže akorát zapadlo slunce, stavíme už za tmy s baterkou. Nepadá v úvahu, že bychom si naškubali trávu pod stan. Takže stavíme stany natvrdo. Snažím se Vietnamcům poradit, jak mají zatížit kolíky kameny, vítr nám stan rve z rukou. Moc si nedali říci, také celou noc 

stan spravovali. Navíc staví stan prvně v životě. Za silného větru, v noci, zima, nic moc. Žádná romantická večeře se nekoná. Není šance v tomto rozdělat oheň.

 

Blízko nás je chcíplá kráva, smrad, ale v noci si moc nemůžeme vybírat.

 

Zjišťuji, že Hmong nemá na spaní nic, dávám mu jednu svojí deku. Nakonec si jí táhl sám. Já jediný totiž měl dvě.

 

No, v noci krušno bylo. Okolo nuly. Tulíme se k sobě jak tučňáci, v jednom stanu tři, v druhém dva. Tulím se k Vietnamci, vděčně si ohřívám klín jeho zadkem, jsme jako teplouškové. Ale v takových situací je jediným naším zájmem teplo. Ale na noc jsem si  alespoň boty sundal.

 

Nejhorší ze všeho je moje noční čůrání. A nevím čím to, skutečně se mně zdálo o kamnech. Zem je tvrdá, pod námi kamení, žádná karimatka. No noc nic moc. Ale počítal jsem s tím, takže problém nebyl.  

 

Nakonec z toho byl docela hezký zážitek. A vzpomněl jsem si na svoje trempování v mládí.

 

Ráno pozorujeme překrásný východ slunce, balíme a jdeme na vrchol. Cestou odkládáme bágly a jdeme nalehko. Naše holka je na tom dost špatně, váhá, ale nakonec zatla zuby a vydrápala se na vrchol také. Neboli žádného sraba jsme sebou neměli.

 

Jdeme již jenom s lahvemi s vodou a foťáky. A s vlajkou. Místy se drápeme po čtyřech.

 

Konečně jsme dosáhli vrcholu. Následuje fotografování s vietnamskou vlajkou. Bohužel českou jsem nechal doma. Jsem šťastný. Pro někoho je to obyčejný výlet, pro mne to bylo docela vypětí. Vítr je extrémní, dosahuje bouře, rve nám vlajku z ruky, často musíme padnout na všechny čtyři.

 

 

Po půl hodině sestupujeme. Jako jsem měl strach, aby mne při výstupu něco neprasklo u srdce, při sestupu jsem se strachoval o kolena. Naštěstí vydržely, jenom trošku mně zčernal jeden paleček u nohy. Tenisky přece jenom nejsou ideální. Ale v zásadě žádný problém. Navíc když vidím Hmonga ve vietnamkách bez ponožek, tak proč by nešly tenisky. Na vrcholu si ale ponožky vzal.

 

Cestu zpět v horní části nám komplikoval velmi silný vítr, stále stoupal, ještě že jsme to zvládli ráno. Nyní bychom na vrchol už nemohli. Nahoře jsem byl v silné bundě a kulichu, dole horko a krátký rukáv.

 

Počasí nám vyšlo, i když výhled nahoře nic moc. Ale kvůli výhledu se přece na vrcholy neleze. Už nevím jaký významný horolezec jednou na otázku, proč leze na Mt. Everest odpověděl: Protože existuje. Ano, lezli jsme na kopec Ta Chiu Nhu protože existuje!

 

 

Cestu zpět na skútru zvládám téměř bez chyby, s jedním malým pádem pouze s malou odřeninou. Píchli jsme zadní, naštěstí zde stačí zajet k prvnímu domu a každý to opraví. Ve městečku Tram Tau jsme si v hospůdce odpočinuli.

 

Vracíme se domu za tmy, ještě cestou pozorujeme kohoutí zápasy před jedním domkem.

 

Jsme totálně unaveni, hlavně jít spát. Paní domácí mně ještě uvařila brambory a hovězí v těstíčku. Už umí evropsky vařit, skutečně jsem si pochutnal. Je to sice v misce a ne na talíři s příborem, ale konečně "normální" jídlo.

 

Je to blažený pocit. Doufám, že zde nikdy nebude lanovka jako na Fansipan.

 

      Galerie