Přes hory na kole

Ve Vietnamu se dá cestovat mnoha způsoby. Autem, na motorce, na skútru, lodí, ,, ale určitě na severu ne na kole. Severní Vietnam je pro kolo ta nejnevhodnější destinace. Obrovské hory, špatné cesty, obtížné přespání. Na motorce vždy dorazíme do nějakého městečka, větší vesnice, kde se dá přespat, ale s kolem? Jedině stan.

Já jsem už ale takový magor, že chci vyzkoušet vše. Na kole jsem už několikrát na severu cestoval, vždy si říkal, už nikdy více, je to totální blbost, ale stačí pár měsíců a vše je zapomenuto.

Letos jsem přijel za mým kamarádem do Nghia Lo s tím, že spolu někam na skútru vyrazíme. Jenže tam zrovna přijela skupinka Čechů se kterými on následující den vyrážel na výlet, tak jsem si musel vymyslet program sám.

A tak mne napadlo že bych si mohl udělat na kole okruh Nghia Lo - Tram Tau – vodopád Háng Tề Chơ a zpět do Nghia Lo. Věděl jsem, že je to velmi těžká cesta, ale byl jsem informován, že se tam staví už silnice. A protože jsem měl několik dní volno, řekl jsem si, den, dva, tři, čtyři dny, je to jedno, mám čas.

 

Jenže jsem si neuvědomil, že za doby koronavirové jsem zlenivěl, ztloustl a hlavně, letos sedmdesát. V tomto věku to jde už rychle dolů.  Prostě mozek si myslí, že když jsem to zvládl dříve, s trochou více času to zvládnu i nyní. Omyl.

Snesl jsem zaprášené kolo z půdy, na kterém nikdo neseděl řadu let.  Po prvotní obhlídce jsem zjistil, že po nahuštění a namazání řetězu, seřízení, by to šlo.  Začal jsem se shánět po sadě na opravu duší a malou pumpičku, kterou jsem jim dříve přivezl. Po dlouhém úsilí sadu na opravu duší našli, ale pumpičku ne. Tak pro ni kamarád do města dojel a přivezl obrovskou pumpu, na kolo jí ale naložit musím.  Pak jsem chtěl tašku na kolo. Také jsme jim jí dříve přivezl, používal jsem jí na dřívějších cestách. Konečně po hodině jí vyhrabali. Zpuchřelá, plesnivá, ale po očistě použitelná. 

Měl jsem v plánu jet ráno malým korejským autobusem alespoň do Tram Tau, to je ušetřených 450 m převýšení. Jenže odkud jede? Ptám se kamaráda, prý z nového nádraží a ukáže mi na mapě místo. Jenže jí vím, že tam nové nádraží není,.. začnu se hádat, až nakonec jeho maminka i s tátou že prý se mnou pojedou na skútru do města a usadí mě do autobusu.  

Samozřejmě že to nebylo tam, kde on říkal, dokonce ani na správném místě nového nádraží. Naštěstí se zde vždy kalkuluje se zpožděním a když jsme konečně místo našli (bylo v centru na rohu u trhu), autobus tam ještě nebyl.  Zastávky samozřejmě značené nejsou. 

Paní, maminka kamaráda, je strašně starostlivá. Já se modlil, aby autobus už konečně přijel. Ona totiž tři čtvrtě hodiny čekání trávila tak, že běhala do různých krámů a nosila mně igelitové pytlíky. Tu s malými lahvemi mléka, tu nějaké šťávy, Red Bull (ten nesnáším),  pak durian, pak mango, pak jackfruit, pak bagety.. já to znal už z minule, pytlíky mně neustále padaly, ovoce se mezi dráty měnilo v odpornou hmotu.

Pak autobus konečně přijel. Bez lidí, zato plný nákladů. Tyto autobusy dnes slouží více pro dopravu zboží než cestujících.  Naložili mě i s kolem a vyjeli jsme. Cestou jsme  přibrali Hmonga s malým dítětem, se mnou to byli jediní cestující.

Cesta se romanticky vine serpentinami okolo terasovitých rýžových polí do překrásného horského hmongského městečka Tram Tau. Znám ho, byl jsem tam již několikrát. A už odtud i vyrážel několikrát na kole. 

A tak jsem si urovnal náklad včetně všech pytlíků. Jako cíl jsem si dal přibližně do Ban Mu,  kde je hmongská škola. Už jsem tam asi přes osmi lety na kole byl. Věděl jsem, že to je náročné, ale dojet bych tam mohl.

Ale cesta se stala nekonečnou. Silnička je zde poměrně pěkná, tu a tam po ní projede Hmong na skútru, později spíše na motorce. Vždy když začínám vidět více motorek než skútrů, okamžitě vím, že mě nečeká nic jednoduchého. Prostě jedeme tam, kde skútry už neprojedou nebo pouze s největšími obtížemi. 

Nezkontroloval jsem si pořádně souřadnice. Ale věděl, že to sjízdné je, jenže mně to nešlo. Začalo to hodně drhnout.  Nejen do velkých kopců, ale začal jsem slézat z kola už i při malých kopečkách. Zde jsou ale hory, velké hory. Nejhorší to bylo vždy, když se přede mnou otevřelo údolí. A za ním v dálce hora, na jehož svahu se vinula serpentina na vrchol. Výrazně výše, než jsem byl. Tzn, dolů a zase nahoru, ale výš a výš.  Zde nejde jenom se dostat na vrchol, ale dolů a znovu do kopců. 

Už jsem se nejenom zastavoval, ale přímo lehal. Prostě jsem si lehl na silnici.  Případní projíždějící Hmongové na motorkách si mě ale vůbec nevšímali, maximálně otočili hlavu a nezměněnou rychlostí pokračovali dále. Za celou dobu mého výletu dobu se mně stalo pouze jedinkrát, že Hmong zastavil a naznačil, zda nepotřebuji pomoci. 

Minule jsem dorazil až do školy Ban Mu,  a protože ve škole je vždy ubytovna pro žáky, domluvil jsem se tehdy na přespání. Sdílel jsem dokonce postel s ředitelem školy.

Ale věděl jsem, že tam dnes už nedorazím. Ve čtyři, v pět odpoledne, jsem se začal rozhlížet kde složit hlavu.  Je to problém, kde přespat. Požádat nějakého Hmonga v neturistických oblastech je těžké, nechápou, nerozumí, bojí se. Proto mám pro všechny případy vždy sebou stan. Moje staré Ačko, které z nostalgie sebou vozím. Dostal jsem ho jako svatební dar od kamaráda ze západního Německa v roce 1986 a vyrazil s ním na svatební cestu. Přechod hřebenu Nízkých Tater.  Používám dnes běžně moderní stan, ale toto Ačko jsem si do Vietnamu přivezl s tím, že ho zde už nechám. 

Tak jsem sjel z cesty mezi rýžová pole. Ale k těm jsem musel dolů ze svahu, s kolem se mne moc nechtělo. Až jsem malinký plácek našel. Ale byl skutečně malinký, v okolí žádné dřevo na oheň.  Navíc mám raději, cestu, palouček, kde přece jenom nějaký had je méně pravděpodobnější. Ale hlavně viditelnější. 

 

Tak jsem se vrátil na silnici k hmongskému domu. Na stěně domu byl přístřešek vedoucí k boudě, kde pracoval řezbář. Toto řemeslo je u Hmongů poměrně rozšířené. 

Tak jsem mu naznačil zda se mohu vyspat na betonu pod přístřeškem a podpořil ho ještě 150 Kč  (150.000 VND). Přikývl a nestaral se o mě. Tak jsem si rozložil karimatku a připravil se na spaní. Trochu jsem doufal, že mne Hmong pozve na večeři, ale nestalo se tak. 

 

V noci začal obrovský rámus z rýžového pole, hlavně žáby a další havěť. Ale také začali útočit moskyti.  Tak jsem využil moji čelovku a v noci postavil stan. Jenže Ačko bez kolíků nestojí, tak jsem si pomohl různými dřevěnými špalky, které tam měl řezbář připraveny.  Stan mne sice ochránil před moskyty ale .. šok. Strašný smrad. Vlivem obrovské vlhkosti je vše ve Vietnamu zatuchlé, smradlavé a  za poslední roky, co jsem stan nepoužil, se z něj stala taková plynová komora. Ale pokud jsem chtěl být uchráněn před moskyty, tak jsem nemohl větrat.  Nakonec jsem noc spíše než prospal přetrpěl, ale na to jsem na cestách už zvyklý.

Ráno jsem opět doufal, že mě Hmong pozve na snídani ale zase nic. Tak jsem si alespoň vzal můj kastrůlek a došel za ním pro horkou vodu, instantní kávu jsem měl. Měl jí v konvici, ale neobtěžoval se jí znovu ohřát, a tak káva byla jenom z vlažné vody. Už druhý den jsem vůbec nejedl. Prostě to vyčerpání mne úplně zavřelo žaludek.

A opět jsem vyrazil. Očekával jsem, že druhý den už budu mít více sil, budu aklimatizován, ale velmi brzy jsem se dostal do včerejšího stavu. Kousek na kole a pak tlačení, tlačení, padání, ležení, vstání, tlačení. 

 

Začal jsme se zabývat myšlenkou, zda se mám vrátit. Až budu ještě dále, dostanu se do stavu, kdy to už nepůjde ani tam ani zpět.  Okolo jelo obrovské auto. Jediné auto. Mix s betonem. Zkusil jsem na něj mávnout. Jenže to bylo v prudkém kopci, jel krokem a kdyby zastavil, asi by se už nerozjel. Kolo by se k němu naložit dalo, ale věřím, že nezastavil, protože nemohl.  Později jsem uvažoval, že by mě dostal ještě do větší šlamastyky. Dovezl by mě na místo, kde se začíná betonovat silnice. A to je přesně to místo, kdy zpět jsou strašné kopce a dopředu také strašné kopce. 

 

Tak jsem dále tlačil, padal, a zase tlačil.

Pokračování