Zápisky z cesty: Cestami necestami, bahnem v Severního Vietnamu 

Cesta v roce 2022 byla velmi rozdílná od všech předchozích cest. Byl to hlavně sportovní výkon, umocněný hrůzným počasím. Plánovali jsme kvůli předpovědi výlet posunout, ale protože vyhlídky žádné nebyly, nebylo moc co posouvat na jindy, a tak jsme přesto vyrazili 

Byla polovina září. Pro cestu severem to ještě není ideální doba, hodně prší. Ale já jsem chtěl na konci měsíce vidět, zažít sklizeň v Mu Cang Chai, místu snad z nejhezčími rýžovými poli ve Vietnamu, kde se veškerá práce stále provádí ručně. Navíc později jsem z rodinných důvodů stejně nemohl.

Moje cesta začínala v Sapě. Toto město dnes určitě nemusím, stal se z něj lunapark, především pro asijské turisty. Už to dávno není romantické městečko plné žen Dao a Hmong v překrásných šatech s nůšemi na zádech.  Pokud se tam taková žena objeví, obvykle má v ruce pár cetek, které se snaží prodat, ale vietnamští turisté si jich příliš nevšímají. 

V Sapě na mne čekal kamarád Hai se dvěma dobrými japonskými motorkami, kroskami. Vždy jsem ve Vietnamu jezdil na skútru nebo na „normální“ motorce, ale toto byla výzva. Nejsem celoživotní motorkář, řidičák na motorku jsem si dělal až v pozdním věku ze strachu, abych neměl v Asii problém jezdit jsem jenom s „béčkem“. 

V předvečer našeho startu mne v Sapě zastihl festival středu podzimu. Velké show s vystoupeními, tanci, průvody a s gigantickou plochou obrazovkou, v jehož stínu se za ní krčil kostelík z doby kdy Sapa byla ještě romantické výletní místo Francouzů.  Na festivalu jsem ale zjistil, „že na mě něco leze“. A nebyli to žádní broučci. Večer jsem se pro jistotu nafetoval paralenem a aspirinem, zavázal si krk, ale nepomohlo to. V noci se mnou začala cloumat horečka, nebyl to dobrý začátek. 

1 den

Ráno nás uvítal hustý déšť. Ale přes horečku a hrůzné vyhlídky jsme vyrazili. Opustili jsme na dlouhou dobu místo, kde jsme spatřili turistu. 

Navíc jsem trochu prokaučoval oblečení. Ve Vietnamu jsem byl už tolikrát, většinou jsem ale vystačil s tričkem s krátkým rukávem, lehkými kalhotami a sandály. Bylo září, ještě bývají horka, nebyl prosinec, leden. Jenže ten leden přišel nějak brzy. Neměl jsem ani mikinu, neměl jsem bundu, neměl jsem ani pořádné boty, ale jenom sandály. Sice pevné, s tvrdou špičkou, ale do deště a zimy nic moc. 

Takže jsem si přes ponožky navlékl igelitové pytlíky a vsunul o sandálů. Na sebe navlékl všechna trička a přes to pláštěnku. Tu jsem měl naštěstí dobrou. Rukavice jsem naštěstí měl, jsou dobré na pády a kamarád Hai mne navíc dal chrániče na kolena a lokty. Nikdy jsme nic takového neměl, a jak jsem mu byl později vděčný.

Okolo Sapy jsou hory, které se musí přejet, v mlze, v dešti, v igelitových pytlících, s horečkou, no zatnul jsem zuby a překonal se. Cíl cesty byl A Pa Chau, nejzápadnější výběžek Vietnamu. Už jsem tam byl jednou, ale 5 km před cílem mě sebrala armáda a zavřela v kasárnách. Tentokrát jsem žádal Haie aby sehnal povolení v Dien Bien Phu , napsal, že vše je OK, ale nezařídil nic. Postupně jsem poznal, že tam jet nechce. Podle mě to tam nezná a chtěl jet tam, kde má kamarády, kde ví co je zajímavé, …. Takže nakonec jsme cestu upravili a zamířili nejprve do města Lai Chau. 

Cesta začala na dobré asfaltové silnici, později jsme odbočili na betonovou cestičku do hor,  podívat  se do vesničky Dao. Zde jsem uvítal že jsme konečně opustili asfalt a beton, chtěl jsem konečně zažít tu pravou jízdu s kroskou ale  velmi rychle jsem se toho nabažil a začal naopak toužit po asfaltu, betonu. Chvílemi přestávalo pršet, ale odpoledne se zase začali honit všichni čerti. Z Lai Chau jsme vyrazili do prudkého kopce, do hor, a skončili ve vesničce plné různých homestay. Evidentně zde jsou pro byznys výletníků ze Sapy. Ale byli jsme zde sami. Homestay byl dobrý, tak jak bývá pro turisty očekávající dobrý servis. 

2., 3. den Nemoc

Zůstali jsme zde dvě noci. V další cestě mě bránila postupující nemoc a neustávající déšť. Vesnice se ale lišila od běžných hmongských vesnic. Byla křesťanská, měli i kostelík a našel jsem v našem domě dokonce bibli v hmongštině. Ostatně jedinou knihu, jakou jsme kdy u Hmongů viděl. 

Po první noc se nemoc zhoršila, téměř jsem nespal. Spolu se zimou, deštěm a špatným oblečením jsem si nedovedl představit, jak pojedu dále. Rozhodl jsem se nasadit antibiotikum, které pro takové nepředvídané situace sebou vozím.  Vím, že se má používat pouze v krajním případně, ale zde to byl krajní případ. Potřeboval jsem být ve stavu schopným jet dále a nemohl jsem riskovat další dny, zda to vyřeší asipirin. 

Po druhé noci, za deště, jsme vyrazili. Igelitové pytlíky na nohy jsem si už nebral. Nemělo to smysl. Po tom, co jsem několikrát šlápl do bahna už neměly smysl. Tzn. nohy byly v trvalém mokru ale snažil jsem se udržovat druhé ponožky alespoň málo mokré abych si je mohl po příjezdu vyměnit.  Cesta tvořila spíše koryto řeky plné bahna. Je ale pravda, že s takovouto motorkou je jízda výrazně bezpečnější než na skútru. Hlavně díky dobrému vzorku na pneumatikách a většímu výkonu. Přesto to ale klouzalo jak mrcha. Motorka má také vysoko motor, a tak netrhají uši věčné nárazy o kamení. Cesta to byla skutečně hrůzná. 

Přijeli jsme do městečka Muon So, kde jsme si dali malou přestávku. V centru byl zajímavý trh, ale nezjistil jsem, jaká to byla menšina. Připomínala mně kombinaci Dao a Hmong. 

Pak jsme vyrazili dále severozápad až k čínským hranicím do Jinshuihe. Zajeli jsme dokonce až k hraniční bráně a nikdo nás překvapivě nezadržel. Nikde nebyl nikdo, zavřeno.  Chtěli jsme pokračovat dále na jihozápad přímo podél čínské hranice. Zde jsem ale zjistil, že Hai bohužel povolení v Lai Chau nezajistil, a tak mě armáda zase chytla.  Byla to i moje vina, měl jsem si vzít roušku, případně vyměnit helmu s Hai, který měl celobličejovou. A já navíc, blbec, otočil ze zvědavosti hlavu směrem k vojenské budce.  Hlídka nás ihned zastavila, ale naštěstí nezadržela. Museli jsme ale poslechnout jejich příkazy jet ihned zpět  do vnitrozemí, jeli jsme ale jinou cestou zpět do Muon So, kde jsme zůstali na noc. Zde se projevila výhoda cestovat s Vietnamcem. Našli jsme homestay, ale Hai jej odmítl s tím, že chceme spát skutečně u místních, v žádném domě pro turisty.  Tak nás nasměrovali do domu Thai. Byl to obrovský zážitek i když asi toaleta by odrazila většinu evropských turistů. Pan domácí celou noc pálil pálenku.  Současně má jako hobby  výrobu místních hudebních nástrojů vyráběných z ovoce, podobného kokosovým ořechům. Také jsme se zde setkali ze zajímavostí, že modlicí místa předků neměli lidé doma, ale byly soustředěny na konci ulice u řeky.   Ukázka, jak je Vietnam strašně rozdílný, sever, jih, střed, města, ale i dvě sousedící vesnice mohou být diametrálně rozdílné 

4 den Bylinková lázeň a masáž

Ráno nás uvítalo horko, ale radovali jsme se hodně krátkou dobu. Začal jsem doufat, že se stal zázrak, ale za chvíli se opět spustil déšť. Blízko městečka Muon So jsme se zastavili v jeskyni. Jsou zde překrásné krápníkové jeskyně, je jich zde několik. Jenže byl problém, vedly k nim do prudkého svahu schody z cihel. Díky neustálému dešti byly porostlé slizkým mechem, mokré a opravdu mimořádně kluzké, jako pokryté ledem. Trochu mně pomohlo ovázaní nohou odhozeným plastovým provazem. V jeskyni jsme byli sami, dole jsme dostali klíč od rozvaděče, abychom si sami rozsvítili. Navíc jsem měl čelovku. 

Jenže výstup zase rozproudil moje nezdravé tělo, opět jsem se začal potit, dostavila se opět horečka a já ztratil veškerou energii, v jeskyni už moc síly nebylo. Takže jsem bohužel musel návštěvu výrazně zkrátit. Bylo to obrovská škoda. Jeskyně jsou překrásné. 

Pak zase pokračovala cesta v dešti tentokrát už po lepší silnici. Cestou jsem se zastavili zase na malém hmongském trhu. Ta velkého deště jsme pokračovali do městečka  Sin Ho  a přenocovali u známých Haie.

Venku v dešti paní vařila bylinky v obrovských asi metr v průměru, VOK pánvích. Nejprve nám nalila bylinky do lavorů abychom si v nich vykoupali nohy.  Potom vše nalila do velkých dřevěných kádí a s Haiem jsme se do velmi horkého bylinkového odvaru potopili. Na moji nemoc to byl skutečně balzám, fungovalo to. 

Chlapi v domě nedělali nic, neustále kouřili známou vietnamskou vodní dýmku. „normální“ člověka jeden čoud velice silné machorky porazí, ale tito  si dávali čoudy celý večer v  tří, pětiminutových intervalech.

Paní uvařila výbornou večeři a po ní se neustále cpala ke mně do postele pod moskytiéru. Už mě napadali všechny myšlenky, ale brzy mne ukázala proč.  Pečlivě, od hlavy až k nohou mě téměř hodinu masírovala.  Pak jsem konečně usnul.

Jenže v noci, koukám na hodinky, jsou tři, se ke mně paní cpe znovu. Tentokrát  mne celého namazala nějakým kafrem. Strašně to smrdělo, takže jsem neusnul. Až krátce před šestou jsem konečně zatáhl,  jenže v šest amplion přímo za domem hlasitě ohlásil budíček a následovaly hodinu trvající nějaké komunistické kecy.

5 den cesta do Dien Bien Phu

Protože Hai zavrhl cestu do A Pa Chai, namířili jsme na jih do Dien Bien Phu. Bylo krásně, opět jsem začal doufat, že bude první den bez deště. Jeli jsem poměrně rychle po dobré silnici horami nad mraky. Před Dien Bien Phu jsme odbočili na zkratku bahnitou cestou. Do města jsem nechtěl, i když je mimořádně zajímavé díky svojí historii, ale v Dien Bien Phu jsem už v minulosti byl. Začalo opět velmi silně pršet, spíše průtrž mračen, jeli jsme bahnitým korytem bez informace, co nás čeká. Až to skutečně dále nešlo a museli jsem se vrátit na asfalt a jet směrem k městu. Přestalo na chvíli pršet a my jsme mohli pozorovat, jak všude suší  bambusové výhonky. Je to tam takové výhonkobambusové království .

Před městem jsme odbočili směrem k jezeru Hồ Pa, kde jsme zastavili v turistickém homestay. Na zotavenou bylo dobré, tekla tam voda, záchody fungovaly, na posteli se dalo usnout.