Asi před 20ti lety jsem jel prvně do Číny, kde jsme ve slévárně montovali zařízení na kontrolu odlitků. Po těchto zážitcích a následných diskuzích o platbách jsem k Asii pojal obrovský odpor. S tím, že Asiatům nelze věřit nos mezi očima, s odporem k zemi, kde nerozeznám smrad ze záchodu od smradu z kuchyně. Ale po dalších asi 10ti letech jsem trochu vyměkl a rozhodl se navštívit Vietnam. A ten jsem si okamžitě zamiloval tak, že tam nyní trávím i měsíce ročně, jezdím i do dalších zemí Asie, a i tu Čínu jsem nakonec vzal na milost také.

 

Prostě Asie se musí pochopit, musí se jí rozumět.

 

Nejraději z Vietnamu mám sever.  Konkrétně miluji v provincii Yen Bai okolí města Nghia Lo, kde jsou nedaleko hory dosahující výšky 3000 m. Zde obvykle pobývám ve vesnici u přátel a odtud vyrážím na výlety.

 

Plán cesty

 

Po dvou neúspěšných pokusech v předchozích letech jsem se rozhodl v roce 2018 opět vyrazit přes hory a na druhé straně konečně dosáhnout Černé řeky (Sông Đà) a městečka Son La. 

Sám na kole. 

 

Tento cíl jsem měl už v roce 2016, ale nepodařilo se mně najít cestu a zabloudil jsem. A protože cesta přes hory byla spíše vize než jasný plán, neřešil jsem to a jel kam mne silnice vedla abych se nakonec se dostal do vesnic, kde jsem zůstal v hmongské škole  a zažil řadu dobrodružství. 

 

V roce 2017 jsem se na cestu vydal znovu, už vybaven GPS a tak jsem se ztratit nemohl. Nakonec jsem hory překročil, ale cesta byla tak náročná, že jsem měl obavy, že hory nestihnu objet, a tak jsem se vrátil stejnou cestou z vrcholu. Tehdy jsem si říkal, sem už mě nikdo nedostane.

 

Ale v letošním roce jsem se zapřel s tím, že to musím dát. 

 

Pro zdatného sportovce to nijak extrémně náročné není, ale já jsem netrénovaný důchodce, který jenom tu a tam vytáhne kolo.

 

Cestování do Vietnamu, jako i do okolních zemí, se soustřeďuje na konkrétní doporučovaná místa, kam jezdí stále více a více turistů, zatímco většina země zůstává „nepolíbená“. Je to tím, že jezdíme stále dále a dále, chceme toho za život stihnout co nejvíce, a tak do daných destinací jedeme obvykle pouze jednou v životě. A když tam jedeme jenom jednou, ta chceme vidět to nejdůležitější.   A tak jsou určitá místa přeplněná turisty a jiná zůstávají nedotknutá.

Proto já doporučuji, alespoň jedno místo si zvolte takové, o kterém se nikde nic nepíše. 

A oblast Nghia Lo, konkrétně Tram Tau, mezi ně patří.

 

Z krásného hmongského městečka Tram Tau se na mapě vine přes hory silnice, která vypadá jako hlavní spojnice. Ve skutečnosti je to koryto, které silnicí bývalo kdysi dávno. O tom značí akorát patníky z koloniální doby. Postupně sesuvy půdy silnici téměř zničily. Celá tato oblast je obývána Hmongy. Ženy se zde vyznačují překrásnými oděvy, které nosí denně, a to i při práci na poli.

Do dne před startem jsem nevěděl, zda vůbec pojedu. 14 dní před cestou mne totiž sklátila nemoc a místo abych nabíral sil, tak jsem sílu ztrácel. Ale večer před cestou jsem se řekl, jdu do toho.

 

Vyrážím na cestu

 

Jako i předchozí roky, mým výchozím bodem byla vesnička SonA u městečka Nghia Lo. Kolo mám svoje, před několika lety jsem ho koupil v Hanoji za 5000 Kč. Pěkné. Sebou jsem vezl skutečně minimum věcí, pouze nejnutnější oblečení, hlavně ale stan a karimatku. Prvně jsem jel bez karimatky s naivitou, že si natrhám trávu a to se mne vymstilo. Opět s mým zamilovaným stanem, Áčkem, který nostalgicky miluji. Vždy se bojím průtrže mračen, protože to by už můj stařík nezvládl.  Jídla jsem moc nebral, vím že ve vesnicích se najím. Paní domu mne ale přece jenom trochu vybavila. Vyudila, usušila, vepřové maso jako takový energetický pemikan, které jsem na cestě velmi ocenil. Také mne vybavila spoustou oříšků, ty také dodají energii. Hlavně jsem ale vezl hodně vody v PET lahvích, tu sehnat v horách skutečně nejde.

 

Z Nghia Lo jsem jel do Tram Tau malým autobusem. Je to asi 30 km do kopce, nechtěl jsem se vyčerpat hned na začátku. Paní domu se mnou jela do městečka mi pomoci zajistit autobus. Tyto busy nejezdí z žádného nádraží, musí se prostě vědět kdy a kde zastaví. Očekávali bychom, že se můžeme zeptat nebo ukážeme lístek s názvem městečka. Tak to ale nefunguje. Místní nevědí odkud bus jezdí, kde zastaví. To znají opravdu jenom ti z Tram Tau. Místní se nezajímají, nejezdí nikam na výlety.  Navíc zde skutečně nikdo anglicky neumí ani pípnout.  

 

Cesta malým korejským autobusem byla náročnější. Asi přes 14 dny zde byly záplavy, průtrže mračen a na mnoha místech byla silnice zničená, zavalená sesuvy. Ale hlavně, už byla průjezdná. 

Asi před 20ti lety jsem jel prvně do Číny, kde jsme ve slévárně montovali zařízení na kontrolu odlitků. Po těchto zážitcích a následných diskuzích o platbách jsem k Asii pojal obrovský odpor. S tím, že Asiatům nelze věřit nos mezi očima, s odporem k zemi, kde nerozeznám smrad ze záchodu od smradu z kuchyně. Ale po dalších asi 10ti letech jsem trochu vyměkl a rozhodl se navštívit Vietnam. A ten jsem si okamžitě zamiloval tak, že tam nyní trávím i měsíce ročně, jezdím i do dalších zemí Asie, a i tu Čínu jsem nakonec vzal na milost také.

Prostě Asie se musí pochopit, musí se jí rozumět.

Nejraději z Vietnamu mám sever.  Konkrétně miluji v provincii Yen Bai okolí města Nghia Lo, kde jsou nedaleko hory dosahující výšky 3000 m. Zde obvykle pobývám ve vesnici u přátel a odtud vyrážím na výlety.

Plán cesty

Po dvou neúspěšných pokusech v předchozích letech jsem se rozhodl v roce 2018 opět vyrazit přes hory a na druhé straně konečně dosáhnout Černé řeky (Sông Đà) a městečka Son La. 

Sám na kole. 

Tento cíl jsem měl už v roce 2016, ale nepodařilo se mně najít cestu a zabloudil jsem. A protože cesta přes hory byla spíše vize než jasný plán, neřešil jsem to a jel kam mne silnice vedla abych se nakonec se dostal do vesnic, kde jsem zůstal v hmongské škole  a zažil řadu dobrodružství. 

V roce 2017 jsem se na cestu vydal znovu, už vybaven GPS a tak jsem se ztratit nemohl. Nakonec jsem hory překročil, ale cesta byla tak náročná, že jsem měl obavy, že hory nestihnu objet, a tak jsem se vrátil stejnou cestou z vrcholu. Tehdy jsem si říkal, sem už mě nikdo nedostane.

Ale v letošním roce jsem se zapřel s tím, že to musím dát. 

Pro zdatného sportovce to nijak extrémně náročné není, ale já jsem netrénovaný důchodce, který jenom tu a tam vytáhne kolo.

Cestování do Vietnamu, jako i do okolních zemí, se soustřeďuje na konkrétní doporučovaná místa, kam jezdí stále více a více turistů, zatímco většina země zůstává „nepolíbená“. Je to tím, že jezdíme stále dále a dále, chceme toho za život stihnout co nejvíce, a tak do daných destinací jedeme obvykle pouze jednou v životě. A když tam jedeme jenom jednou, ta chceme vidět to nejdůležitější.   A tak jsou určitá místa přeplněná turisty a jiná zůstávají nedotknutá.

Proto já doporučuji, alespoň jedno místo si zvolte takové, o kterém se nikde nic nepíše. 

A oblast Nghia Lo, konkrétně Tram Tau, mezi ně patří.

Z krásného hmongského městečka Tram Tau se na mapě vine přes hory silnice, která vypadá jako hlavní spojnice. Ve skutečnosti je to koryto, které silnicí bývalo kdysi dávno. O tom značí akorát patníky z koloniální doby. Postupně sesuvy půdy silnici téměř zničily. Celá tato oblast je obývána Hmongy. Ženy se zde vyznačují překrásnými oděvy, které nosí denně, a to i při práci na poli.

Do dne před startem jsem nevěděl, zda vůbec pojedu. 14 dní před cestou mne totiž sklátila nemoc a místo abych nabíral sil, tak jsem sílu ztrácel. Ale večer před cestou jsem se řekl, jdu do toho.

Vyrážím na cestu

Jako i předchozí roky, mým výchozím bodem byla vesnička SonA u městečka Nghia Lo. Kolo mám svoje, před několika lety jsem ho koupil v Hanoji za 5000 Kč. Pěkné. Sebou jsem vezl skutečně minimum věcí, pouze nejnutnější oblečení, hlavně ale stan a karimatku. Prvně jsem jel bez karimatky s naivitou, že si natrhám trávu a to se mne vymstilo. Opět s mým zamilovaným stanem, Áčkem, který nostalgicky miluji. Vždy se bojím průtrže mračen, protože to by už můj stařík nezvládl.  Jídla jsem moc nebral, vím že ve vesnicích se najím. Paní domu mne ale přece jenom trochu vybavila. Vyudila, usušila, vepřové maso jako takový energetický pemikan, které jsem na cestě velmi ocenil. Také mne vybavila spoustou oříšků, ty také dodají energii. Hlavně jsem ale vezl hodně vody v PET lahvích, tu sehnat v horách skutečně nejde.

Z Nghia Lo jsem jel do Tram Tau malým autobusem. Je to asi 30 km do kopce, nechtěl jsem se vyčerpat hned na začátku. Paní domu se mnou jela do městečka mi pomoci zajistit autobus. Tyto busy nejezdí z žádného nádraží, musí se prostě vědět kdy a kde zastaví. Očekávali bychom, že se můžeme zeptat nebo ukážeme lístek s názvem městečka. Tak to ale nefunguje. Místní nevědí odkud bus jezdí, kde zastaví. To znají opravdu jenom ti z Tram Tau. Místní se nezajímají, nejezdí nikam na výlety.  Navíc zde skutečně nikdo anglicky neumí ani pípnout.  

Cesta malým korejským autobusem byla náročnější. Asi přes 14 dny zde byly záplavy, průtrže mračen a na mnoha místech byla silnice zničená, zavalená sesuvy. Ale hlavně, už byla průjezdná. 

Pokračování

Zpět na cestopisy