Přes Son La okolo nejkrásnějších rýžových polí zpět
Stopování ve Vietnamu 
Jak jsem se ale mýlil. Nějak jsem si na mapě Google neuvědomil chybějící vrstevnice. Zpočátku cesta byla příjemná, projížděl jsem opět hmongskými vesnicemi, kde jsem se zastavoval. Jenže pak začalo zase stoupání. A stoupání strašné. Tak jsem se pozorněji zadíval do mapy a zjistil, že vlastně musím zase skoro do 3000 m okolo vrcholu hory Ta Xua. To se mne podlomily kolena, a tak jsem začal hledat řešení. Stopem. Zde ale auta jezdí minimálně, jedno tak za hodinu, i dvě. Spíše se objeví motorka, skútr. Na druhou stranu jsem věděl, že pokud zde auto pojede, které by mne mohlo vzít, tak zastaví. Protože takového exota jako já si nenechá ujít. A skutečně mne náklaďák se dvěma chlápky zastavil. Neměl sice korbu, ale kolo jsme nějak uvázali a s nimi jsem překonal nejvyšší stoupání. Obrovsky se mi ulevilo. Dolů už bych mohl jet, ale v náklaďáku jsem se vezl pohodlně. A když mne naznačili, že mne vezmou až do Son La, tak jsem městečko Bac Yen blízko Černé řeky, kde jsem se chtěl původně na noc zastavit, oželel. S tím, že na náklaďáku přejedu řeku a dojedu až do města Son La.
Na druhé straně řeky jsme ale zastavili v nějaké jídelně a oni najednou, že dál nejedou. Ale že zde stojí malý autobus, který mne vezme. Tak mne pomohli kolo přeložit do busu já jim poděkoval trochu penězi a jel dále autobusem.
Konečně v Son La
V Son La jsem si v jednom krámku vyprosil hadici s vodou a kolo konečně umyl. Takto by mne asi vyhodili i s toho nejhoršího hotelu.
Ve slušném hotelu jsem se konečně zotavil a snad i nemoc mne konečně opustila.
K večeři jsem vypil několik krabiček ochuceného mléka z domova a snědl zbytky masa s rýží, no ráno to řešil Endiaron.
Městečko Son La je zajímavé, především věznicí z koloniální doby, ale já se zde nezastavoval. Toto městečko včetně věznice jsem už znal jedné z mých dřívějších návštěv autobusem.
Ráno jsem se vydal na sever s úmyslem dojet opět k Černé řece a k horám už po skutečné silnici. Sama řeka mne nijak neuchvátila, měla hluboko podstav.
Cesta zpět
Zase přes hory do kopce se mi na kole ale vůbec nechtělo. Kdyby mě tak někdo do hor vyvezl.
Provoz tam byl minimální, nakonec mne ale zastavil malinký autobus a naložil. Jenže mne asi po 10ti kilometrech zase vyhodil a já zůstal ztracen na silnici v horách. Překvapivě jel ale brzy obrovský náklaďák a kolo vytáhli až na vrchol fůry. Ale po chvíli v autě křup křup a stáli jsme. Oprava trvala asi hodinu a oni mne stejně po dalších pár kilometrech vyhodili, že dál nejedou.
Zůstal jsem ztracen v horách, do cíle, na vrchol pohoří, to bylo ještě asi 50 km a neměl jsem šanci se tam týž den dostat, ani jízdou na kole ani kolo vytlačit.
Doprava tam prakticky neexistovala. Silnička se vinula serpentinami do kopce bez konce, nebyly zde ani vesničky, které trochu psychicky posílí.
No ve výsledku to pro mne zase znamenalo hodiny tlačení, výjimečně šlapání.
Pak se ale na mne usmálo štěstí, (bez štěstí by snad ani nešlo cestovat) a s pomocí dalších dvou stopů jsem se do večera dostal na kýženou hlavní silnici QL 32 na druhé straně pohoří. To už mi bylo hej a v prvním městečku Than Uyen jsem si našel malý hotýlek. Domů jsem to měl sice ještě asi 150 km, ale už jenom po silnici. Sice ještě kopečky, ale většinou spíše dolů.
Nejhezčí rýžová pole ve Vietnamu
Ráno jsem se vydal na kole asi 50 km do Mu Cang Chai. Zde to bylo sice ještě trochu do kopce, ale to se dalo už zvládnout. Na cestě mne zaujaly stavby obrovských luxusních resortů s výhledy na terasovitá rýžová políčka. To je pro mne něco absolutně nepochopitelné. Hotel s výhledy do přírody, ano, to je v pořádku. Ale pozorovat z terasy luxusního hotelu chudáky, kteří s buvoly obdělávají svoje políčka, je odporné, hnusné, …
Když byl kopeček větší, v klidu jsem slezl a tlačil. Konečně to byla cesta, jak si jí cyklisté představují. Pohodová s krásnými výhledy, bez stresu, bez vypětí. Na druhou stranu proti předchozím dvou dnům bych jí mohl nazvat nudnou.
V Mu Cang Chai jsem se nejprve zastavil na dobrý oběd v podobě Bun Cha a ubytoval se za říčkou protékající městečkem v homestay. Ubytování stálo bez jídla stovku, nakonec jsem domácí dal 150, a ona mně ráno připravila královskou snídani. Odpoledne jsem prospal a večer se šel projít do města na trh.
Cesta z Mu Cang Chai do Nghia Lo patří k nejkrásnějším cestám ve Vietnamu. Cesta se zpočátku vine vysoko nad nekonečným údolím, kde všechny kopce bez výjimky široko daleko jsou zubaté, samá rýžová políčka. Výhledy jsou neskutečné a také jsem každou chvíli zastavoval a fotil. I když poslední úsek cesty byl nejdelší, byl dlouhý 100 km, byl jednoznačně nejlehčí. Náročnost s nedá měřit jenom kilometry, stoupáním, ale také kvalitou cest.
Zastavil jsem se také na místě, kde startují odvážlivci s paraglidingem a létají nad údolím. Zde mne potěšilo, když na mne dva čeští turisté na skútru zavolali mojí vietnamskou přezdívkou ahoj Bốc Phét. Můj web vietnamista.cz a články na něm uveřejněné způsobily, že oblast Nghia Lo začíná být pro Čechy známá a většina jich pokračuje do Mu Cang Chai.
K večeru jsem konečně dorazil domů, do mojí milé vesničky SonA, do náruče paní domácí, která pro mne připravila skvostnou večeři.
Tak skončila moje 4 denní cesta přes hory tam a zpět a dostavil se pocit splněného snu. Ano, byly to pouhé 4 dny. Ale jako by to byl měsíc. Tolik zážitků, vypětí, stresu .. ale také pocitu štěstí.
Na závěr děkuji mým domácím, mojí známé paní Mai a jejím rodičům. Bez jejich podpory, pomoci, bych si nikdy tento sen nemohl splnit.
