Plán cesty
Toto je popis cesty z roku 2017. V roce 2018 jsem cestu opakoval a tentokrát dokončil. Dostal se až do SonLa a severem přes hory zpět. Zde cestopis
Od jisté doby ve Vietnamu záměrně jezdím na místa, o kterých nevím nic.
O kterých se nikde nic nedočtu. Internet totiž způsobil, že se na některá místa nahrnou turisté, často k tomu ani není zvláštní důvod. Prostě každý o tom píše, na internetu je hned spousta článků, cestopisů, cestovky a agenti se toho chytí. Tento dominový efekt způsobuje, že se některá místa se stávají turističtější a turističtější, rostou tam hotely, jezdí tam turisté, píší o tom. Lonely Planet pomáhá, ale někdy je dobré se jejím radám vyhnout.
Jednou se mne jeden kamarád po návratu z Asie zeptal, „.. a jsou ještě nějaká místa bez turistů? ..“ . Moje odpověď je: 98% míst je zcela bez turistů. Jenom nesmíte jet na místa, o kterých se píše.
Vietnam je překrásný, stačí se sebrat a jet kamkoliv. A opravdu, čím se méně o daném místě píše na internetu, tím lepší.
Má to ale přece jenom jeden háček. Potřebuje to čas. Pokud nebudete mít dobrého místního průvodce, známého, budete bloudit, nebudete si moci naplánovat cestu na počet dní, nebudete vědět kde budete spát, nebudete vědět co vás čeká.
Často pobývám v jedné vesničce jménem SonA u městečka NghiaLo pod horami v severním Vietnamu. Už v minulém roce jsem se rozhodl se vydat na kole přes hory přes Tram Tau směrem k Černé řece. Cesta ale skončila velice rychle, především jsem to zcela nezvládl psychicky, ale hlavně, nenašel jsem hlavní silnici v Tram Tau. Zde popis loňské cesty.
A proto letos jsem se rozhodl se vydat znovu na tuto cestu. Věděl jsem pouze po jaké silnici podle Google maps, očekával jsem asfaltovou silnici, cestou snad vesničky Hmongů a že to bude trochu do kopce a pak s kopce. Zeptat se nebylo koho. Tuto oblast zná pouze ten, kdo tam bydlí nebo pracuje, ten ale zcela jistě neumí anglicky a navíc nezná cílová místa, vzdálenější. Mapy už vůbec ne.
Takže cestou do neznáma. Měl jsem na cestu 5 dní. Odhadl jsem 4 dny na cestu tam a jeden zpět s tím, že snad dám někde kolo na střechu autobusu.
Ve výsledku vše bylo úplně jinak, šel jsem z překvapení do překvapení. O tom ale snad právě byla tato cesta.
Předpokládal jsem, že přespím někde ve škole jako minulý rok, ale pro jistotu jsem si vzal stan. Sehnat spaní ve vesnicích, kde nejsou zvyklí na turisty, je obtížné. Bojí se místních „autorities“, případně nějakého místního panáka zavolají, ten policii a je problém. Stan jsem nechtěl tahat zpět do Čech, vyhrabal jsem moje stařičké, dnes už kultovní, áčko, které mne kamarád připašoval v roce 1985 z tehdy „imperialistického“ Západního Německa. S tím, že ho ve Vietnamu nechám. Karimatku jsem sehnal na místě, ale bohužel obrovskou. Po zkušenostech z minulých let, kdy jsem si naivně myslel, že si natrhám pod sebe trávu, už bez karimatky ve Vietnamu nestanuji. Měl jsem ještě krásný malinký letní spacáček.
Obecně stanování ve Vietnamu není běžné a pro normální baťůžkáře nemá smysl si brát stan, spacák, pro cesty do hor ale potřeba je.
Kolo mám pěkné, koupil jsem ho minulý rok v Hanoi asi za 5.000 Kč s tím, že ho využívá i moje vietnamská kamarádka pro případné svoje návštěvníky. Chtěl jsem si vzít i pár klíčů na případnou opravu, lepení na duše jsem měl z domova. Jenže v NghiaLo jsem nesehnal nic. Kolo si nikdo totiž sám neopravuje, na všechno jsou ve Vietnamu „služby“. Nesehnal jsem nic a nenapadlo mně si vzít alespoň lžíci, abych byl schopen sundat plášť. Naštěstí jsem nepíchl.
