Nejvyšší hora je zde je Pu Luong ve stejnojmenném národním parku s výškou 2985 m. Ta Chiu  Nhu je pouze o 10 mižší. Domordci je nazývají ale prostě hory. My názvy známe proto, abychom pohoří rozlišili od ostatních. Oni ale jiné neznají. Takže to jsou prostě jenom Hory. Mimo lidí žijících v bezprostřední blízkosti tohoto kopce neznají ani název zdejší nejvyšší hory, šesté nejvyšší ve Vietnamu Ta Chiu Nhu. Její název vychází z hmongštiny „Chung Chua Nha“, přesně přeloženo „Hora obsahující kov“. Nebo volně „Kovová hora". Má další názvy, v řeči Thai je to „Phu Song Sung“. Nikdo z místních lidí netouží na ní lézt. Proč, neznají zábavu. Pokud na kopec polezou, výhradně za účelem obživy. O tomto kopci ale již nějaké informace jsou, sice zcela vyjímečně, několikrát ročně, se zde již cestovatel objeví. Ve zdejších horách jsou někde i velmi vysoko položené hmongské vesnice, ne ale na Ta Chiu Nhu.

 

Jsme čtyři, tři Vietnamci a já. Spacák má jediná holka naší výpravy. Sice slabý, na léto, ale alespoň něco. My ostatní si bereme deky. Nic moc, je začátek února, zima, nahoře bude okolo nuly, ale nějak to určitě půjde. Musí. Karimatky také nemáme, snad to nahradíme naškubáním trávy.

 

Jsem asi ze staré školy, dnešní honba za super nerezovými ešusy, vařiči, super spacáky do mrazu, mne irituje. Lidé při koupi spacáku řeší, zda je do minus pěti, nebo pěti a půl stupně a přitom vyrazí jednou za uherský rok a stejně v létě. Nad dekou, celtou na spaní, ohrnou nos.  Nakonec nemůžeme očekávat, že se dobře vyspíme, hlavně abychom si trochu odpočinuli, nejsme v hotelu. Kde jsou ty krásné skautské doby, kdy jsme spali pod širákem. Karimatky neexistovaly a bylo to krásné. 

Samozřejmě jiná situace je ve skutečně drsných podmínkách, kde i s perfektním vybavením je to horror. Ale pro výlet na jeden, dva dny, musíme být schopní něco vydržet. Umrznutí nehrozí takže o co jde.  

 

Ráno jsem nervózní, měli jsme vyrazit v 7.00, vyrážíme ale o půl hodiny později. Na dvou skútrech.

 

Jedeme do Tram Tau asi 30 km překrásným údolím a rovnou dole před mostem v Tram Tau odbočujeme vpravo a pokračujeme asi 8 km údolím hmongskými vesnicemi. Cesta je dobrá, sice prašná, ale jde to. Pak to ale začalo to být skutečně náročné. Na cestě jsou obrovské kameny, několik brodů, je to skutečný motocros. Cesta je to ale fascinující, turistu nevidíme.

 

Protože je TET, jsou dívky a ženy zvlášť překrásně oblékané. Je neuvěřitelné v jakých podmínkách žijí a přitom mají takové krásné šaty. U posledních domů ve vesnici se ptáme na cestu jednoho hmongského muže. Základní slova vietnamsky umí, ale v zásadě hovoří jenom hmongsky. Rovnou jsme se s ním dohodli, že nám udělá gajda. 

 

Není to žádný průvodce. Je to místní horal, který na kopec leze jednou, dvakrát měsíčně. Samozřejmě ne pro zábavu. Má nahoře krávy a koně, kteří tam sami žijí.

Dohodli jsme se, že ponese můj batoh a já ponesu batoh holky. Neměl jsem v úmyslu, aby mne někdo nesl batoh, ale je mi 63, prostě bych to nezvládl. Nejsem v nejlepší kondici, můj „tréning“ je akorát sedět denně hodiny u počítače.

 

Při pohledu na něj mám dojem, jako by můj batoh ani necítil. Jedeme ještě asi 4 km po strašné cestě, on na svojí sice silné, ale silně vrakovité motorce. Také v polovině cesty skončil, spadl mu řetěz, takže nechal motorku na místě.