Na cestě, rabování dřeva
Stále jsem tlačil kolo nekonečnou stezkou, bez vesnic, bez jakékoliv představy, co mne čeká, jak vysoko, jak daleko, zda někde neskončím. Pomalu se okolní les začal měnit v džungli, Začal jsem potkávat skutečné eskamotéry na skútrech vezoucí dlouhé silné trámy z tvrdého dřeva. Rabování džungle je přísně zakázáno, ale policie všude nedosáhne. Bylo mi záhadou, jak se protáhnou s trámy na místech, kde silnice, cesta, už neexistovala, kde byla pouze stezka.
Pěkné romantické cestování začala být spíše dřina, stálé tlačení kola do nekonečného kopce.
Najednou se cesta rozdvojila. Náhodou zrovna na křižovatce byl kluk s buvolem. Ptám se, SonLa a ukáži vlevo. Pokývne, že ano. Ptám se pro jistotu znovu, SonLa a ukáži vpravo. Opět horlivě přikývl,.. Měli byste vidět, jak mi hrály nervy. Zničený, horko, a k tomu takoví idioti. To nebylo z neúcty k Vietnamcům, ale jejich totální neznalost geografie mne vždy přivádí k šílenství.
Nakonec mne opět zachraňuje GPS. Naštěstí zde byl signál na mapu. Off line mapu jsem sice měl, ale na ní byla jenom zelená plocha.
Narazil jsem na vesnici, běžná hmongská vesnice, jakých jsem již viděl desítky. Lidé na mne civí, ale nechávají mne na pokoji. Tu a tam někdo vytáhne mobil a udělá si snímek exota.
Když bylo už asi 5 hodin odpoledne, začal jsem se ohlížet po místě, kde bych přespal. Nakonec jsem postavil stan přímo na cestě. Spíše při posílení psychiky jsem si rozdělal ohníček, na kterém jsem si rozpekl bagetu. Zastavují u mne dva mladé páry ze Saigonu, překvapivě turisté. Na motorkách. Ve velkých městech se u Vietnamců již začíná rozmáhat i cestování, pro ostatní je to ale stále něco, čemu nerozumí. Jsem pro ně exot, každý se se mnou musí zvlášť vyfotografovat, pak společné foto se samospouští. Selfie je strašný asijský vynález. Pokud si Asijci chtějí něco vyfotit, tak zásadně se sebou samým. Mimochodem nikdy bych nevěřil, že ta debilní tyčka s mobilem bude mít takový světový úspěch.
Přestože jsem byl sám, strach jsem neměl žádný. Spíše z bouřky s blesky, která v noci přišla. Myslel jsem na hliníkové stanové tyčky a na řídkou tkaninu stanové plachtoviny. Noc ale proběhla bez problémů.
Ráno se opět rozpršelo. Že by nepřestalo jsem strach neměl, spíše obavu, jak budu do kopce klouzat. Když déšť ustal, objevily se krásně se vinoucí mraky pode mnou, byl jsem již docela vysoko, odhaduji ve 2.300 metrech. Začalo se to na mně projevovat, veškeré pohyby při balení stanu byly strašně pomalé. Možná to ale souvisí spíše se mnou, cesta byla pro můj věk již docela vyčerpávající. Asi v 9 hodin jsem se opět vydal na cestu.
Zase tlačit a tlačit. Nakonec lepší, jak nést batoh na zádech. Neměl jsem mnoho věcí, náhradní tričko, kalhoty, mikinu, pláštěnku, léky, foťák, náhradní baterie, ale hlavní váha byla voda na 3 dny.
Ráno jsem se nějak nemohl rozhýbat, odpočíval jsem každých pár metrů. Byl to už strašný krpál plný kamenů. Byl jsem jak zpomalený film.
Konečně jsem v dálce ve výšce zahlédl průsmyk. Zadoufal jsem, že to je už fakt vrchol. Samozřejmě bez sebemenšího odhadu, co je za ním.
Ale námaha fakt stála za to. Za průsmykem se objevil hřeben s fascinujícími pohledy na údolí a okolní hory. Stromy zde už nebyly, žádní rabovači dřeva, skutečně vysokohorská překrásná krajina. Pak mne čekalo ještě několik brodů, po raním dešti docela hlubokých. Zde již byla skoro rovina, dokonce se dalo i jet na kole, takže jsem si to užil. Pak následoval prudký sjezd do údolí. Ze zadku jsem měl sekanou.
Začal jsem potkávat buvoly, pak už dokonce slepice, jasnou známku, že vesnice je za humny. Narazil jsem opět na hmongskou vesnici Ban Cua Mang, jejíž název jsem si přečetl na škole. Měli ale zrovna nějakou akci „Z“ (pro mladší, to byly u nás „dobrovolnické“ socialistické stavby o víkendech), celá vesnice se podílela na přestavbě školy.
Ženy míchaly beton, muži jej „odborně“ rozlévali. Užil jsem si alespoň focení. Viděl jsem krásnou hmongskou holku ženoucí kozy. Chtěl jsem si jí vyfotit, jenže hmongské mladé holky se velmi stydí. Začala přede mnou utíkat, až se kozy lekly a seběhly dolů ze srázu. Ona zůstala bezradně stát na cestě a hleděla do rokle. S trochu škodolibosti jsem si pomyslel, to máš za to, že jsi nechtěla, abych si tě vyfotil.
