Po určitém napětí mezi menšinami a komunistickou vládou, kdy byly často menšiny využívány Američany k odporu proti Vietkongu, následovala velká podpora ze strany vlády. Všude byly postaveny školy, zavedena elektřina. Hmongové mají elektřinou do určitého odběru nejenom zadarmo, ale pokud jsou pod určitým limitem, dostanou finanční podporu. Školy jsou veliké, kde děti přespávají a chodí domu pouze někdy na neděli. 

Pro děti jsem byl samozřejmě atrakce, kluky ale ještě více zaujalo kolo. Takové v životě neviděli.

S učiteli jsem se bavit nemohl, anglicky v těchto končinách neumí nikdo. Čas jsem trávil fotografováním  užíval jsem si to. Zde nenatahují ruce pro dolar. Holky se ale velmi styděly, po chvíli si mne ale přestaly všímat a to byla má chvíle.

Holky pracovaly, nosily dřevo a zametaly. Pak hrály drápky nebo jenom tak klábosily. Nevím zda drápky dnes naše děti ještě vůbec znají, za mých mladých let jsme je hráli hodně. Většina z nich má tradiční hmongské šaty, Evidentně ale chodí oblečené „naostro“, protože si s čůráním nedělají žádné vrásky téměř kdekoliv se jenom rozkročí, mírně předkloní a,...

Kluci lezli na okolní stromy, honili káču (pro neznalé, klackem s provázkem se popohání rotující špalík po zemi) a hlouček kluků se bavil s chycenou myší, kterou trošku chudinku trápili. Docela jsem se zaradoval, když jim nakonec utekla. Kluci už méně dodržují tradiční oděvy a trička se všemi možnými přiblblými anglickými nápisy jsou stále častější.

Několik starších dětí třímalo v ruce mobil. Mimochodem pro netrénovaného člověka poslouchat dvěstě dětí při volné zábavě je síla. Myslím, že zaměstnání učitele malých dětí je těžší jak uranové doly.

Pak měly děti večeři. Nakupily se k řadám hliníkových táců rýží a zeleninou. Před vlastním jídlem se ještě pomodlili. Nepochopil jsem ale, zda k Ho-Chi-Minhovi nebo k nějakému Velkému Hmongovi.

Spal jsem na široké posteli s ředitelem a ještě nějakým učitelem. Předem ale ředitel uvařil ve své kuchyňce večeři. Kuchyňka, to byl kout v místnosti, neuvěřitelně špinavý, zasviněný s plynovým vařičem. Na rozdíl od dětí připravil maso a rozložil na zem vedle dalších několik mističek. Ale přiznám se, že já už rozložené mističky na zemi moc nemiluji, radost z exotického jídla už mne dávno opustila. Bolí mne při sezení na zemi záda a obvykle z toho nic moc jedlého pro mne není.

Vedle podnosu s jídlem je miska s průhlednou kapalinou. Nebyla to voda, ale místní samohonka.

Docela jsem se bál co bude, až se opijí. Vzhledem k jejich nulové znalosti angličtiny totiž většina komunikace se skládá s přípitků, doprovázených výkřiky Mo Hai Ba Dzo. (volně přeloženo: Jedna, dvě, tři, lup ho tam) Naštěstí po třech kelímcích toho nechali.

Ředitel v posteli vykuřoval, moc příjemné to nebylo, ale byl jsem hostem, tak jsem neremcal.

Na posteli byl pouze holá dřevěná deska a na přikrytí špinavá slabá deka. Raději jsem vytáhl můj krásný spacáček.

Děti spaly ve velkých místnostech, v jedné okolo 40ti dětí. Palandy dobré, mne připomněly vojenská léta. Některé děti měly i svojí bedničku, zamykací truhlík na osobní věci.

Druhý den ráno mě probudil už v pět dětský křik, snídani měli v 5.30. Tentokrát vždy skupina 4 dětí dostala hrnec rýže a k tomu nějakou polévku. Každý si nabral do misky, jedli lžící, každý měl svojí. Ve stoje, židle neměly. Zde život začíná s rozbřeskem a končí setměním. Ne jako u nás, kdy se probouzíme, kdy je dávno světlo a chodíme spát k půlnoci.

Pak se opakovalo prakticky totéž co včera, kluci lezou na stromy, hrají „čáru“, holky hrají drápky,.. A pak holky zase uklízí a kluci se flákají. Asi v sedm hodin „školník“ (nevím co měl za funkci) svolal děti do učeben údery na velký buben. Učebny jsou jednoduché, lavice, stoly, nové školní tabule. Okna jsou bez skel.

Rozhodl jsem se vydat na zpáteční cestu přes Tram Tau. Přestože při rozhovoru s Vietnamci mně říkají, že školní docházka je zde téměř stoprocentní, zcela tomu nevěřím. Viděl jsem spoustu dětí na poli v době vyučování. A to i v poměrně blízko školy. Negramotnost je zde stále vysoká.

Cestou zpět jsem viděl poměrně hezký dům a před ním stůl a lavice. S dovolením jsem se usadil a odpočívám. Viděl jsem, že paní domácí a několik dalších žen, škubou ptáčky. Už jsem tuto „podívanou“ několikrát ve Vietnamu viděl a je pro mě stále strašná, nemohu to skousnout. Paní klábosí, usmívají se chichotají a škubou. Škubou malé překrásné ptáčky ŽIVÉ. Živé proto, protože nemají lednice.

Okolo poledne jsem přijel opět do „civilizace“, do městečka Tram Tau, kde jsem si v hotýlku dal kávu „kafefin“, překapávaná káva s kondenzovaným mlékem a pak se vydal na překrásnou cestu zpět do Nghia Lo, kterou jsem absolvoval do hor autem. Je to skutečně překrásné údolí s klikatící se řekou na jehož svazích jsou terasovitá políčka. Je právě doba žní, jsou to nejkrásnější pohledy.

K večeru jsem přijel „domů“, do mé vesničky k paní domácí, kde jsem opět padl únavou. Dobilo mne hlavně horko.

Výlet, původně plánovaný na celý týden, jsem zkrátil na pouhé dva dny. Důvodů bylo několik. Dolehl na mne velký stres, horké počasí, vypětí, a hlavně nemožnost komunikace. A hmongské vesnice jsou do určité míry stále stejné. Velmi jednoduché. Usoudil jsem, že dva dny jsou jako týden.

Hlavně jet sám mezi lidi bez možnosti komunikace je strašně smutné, nudné a stresující. Daleko lepší je jet s Vietnamcem se kterým se domluvím.

Následující dny jsem opět několikrát vyrazil na kole, ale už jenom vždy na jeden den

dodatek..podvou letech jsem se do této školy vrátil s pomocí 

KONEC  Pokud jste to vydrželi až sem a líbilo se, klikněte na LIKE a uděláte mi radost