6.den Kovárna a výlet k jezeru 

Zůstali jsme na místě. Přišla mladá Hmongka, prý nám bude dělat průvodce. Byla krásně hmongsky  ustrojená, ale evidentně právě kvůli mne, pro turisty. Anglicky neuměla ani slovo. Ale vždy je dobré mít na místě někoho, kdo to tam zná, klidně si ho zaplatit. 

Vzala nás na výlet. Jela na svém skútru, ale později přesedla k Hai, protože cesta byla opět náročná a v jejich krásných šatech by to dopadlo špatně. Zastavili jsme se ve vesnici v kovárně, kde kovář vyráběl hmongské nože. Zajímavostí byl měch s vydlabaného kmenu a kalení nože v bambusovém stvolu. Pak nás průvodkyně vzala ještě do několika domů Thai, v jednom paní tkala na dřevěném primitivním tkalcovském stavu. Ale současně to evidentně již využívala i pro  turisty. 

Pak jsme se ještě svezli lodičkou na jezeře Hồ Pa. Je obrovské, na březích je několik turistických domů, celkem mě nezaujalo. Jednou jsme vystoupili a navštívili dům menšin. 

Večer nám udělala průvodkyně trochu turistické show, tkala na starém tkalcovském stavu, vyšívala.

 

7.den  Pády

Ráno jsme vyrazili na asi nejnáročnější cestu podél jižní hranice s Laosem do provincie Son La, do městečka Sop Cop. Byl to také jeden z nejdelších úseků, 190 km.   Začátek byl opět dobrý, sluníčko, žádné bahno, hezká cesta. Jenže pak to zase začalo. Bahno a zase bahno. Spadl jsem. Spadnout do bahna v malé rychlosti není žádný problém, pouze jsem byl špinavý jako prase. Nic moc se nemůže stát, ani motorce ne. A to toho opět déšť.  

Jenže pak se stal okamžik, který dost ovlivnil celou další cestu. Počasí se umoudřilo, cesta se zlepšila, bahno vystřídal štěrk, že bylo možné jet téměř třicetikilometrovou rychlostí.

Do cesty mně vběhla slípka.  Moje životní zkušenosti z auta, při kterých jsem najezdil asi jeden milion kilometrů, se projevily. Sešlápl jsem brzdu, k tomu přední a snažil se vyhnout. 

Udělal jsem instinktivně to, co se na motorce nesmí. Na motorce se musí buď brzdit nebo se bez brzdění vyhýbat. Následoval nevyhnutelný pád, a to docela těžký. Výsledek bylo rozbité koleno. Ale děkoval jsem Hai, že mně dal první den chrániče. Kdybych chránič na koleni neměl, zde by zaručeně skončila moje cesta a dovolená pokračovala v nemocnici. K tomu jsem si ošklivě odřel kloub na palci u nohy, v sandálech se holt jezdit nemá.  Pak ještě pár odřenin a modřin, rameno, loket, břicho,.. ale to už jsem ani neregistroval. Na motorce to odnesla lehce ohnutá vidlice a ohnutá řadicí páka.  Hai ale má zkušenosti, odjel s motorkou k prvnímu patníku, kde, co nešlo silou, šlo ještě věší silou. Opřel kolo o patník a zkušeně silou vidlici narovnal, že byla „jako nová“. Já mezitím vytáhl z lékárničky dezinfekci, obvazy, mastičky, a začal jsem se dávat dohromady. Zjistil jsem, že to půjde, že pokračovat budu moci. Dokonce bez větších bolestí, adrenalin zafungoval. 

Pak mně přestal fungovat startér. Navíc jsme trochu zabloudili a zastavila nás až státní hranice s Laosem. Cestou jsme museli projet hlubokým bahnem v místě, kde asfaltovou silnici zavalil sesuv půdy.  Byl jsem šťastný, že jsem ho úspěšně projel, sice s nohama totálně od bahna, ale celkem dobře. Nyní nás to čekalo znovu.  Chtěl jsem to projet ještě lepší, rozjel jsem se rychle abych v hlubokém bahně měl stabilitu, jenže, Hai přede mnou zaváhal, spadl a přímo ústy se zapíchl do bahna na samé hranici obrovského srázu. Tak jsem musel zastavit a pomoci mu. V sandálech s ponožkami v řídkém půl metru hlubokém bahně to zrovna požitek nebyl.

 

Před Sop Co jsme si cestu vynahradili, projížděli jsem fantastickou velmi řídce obydlenou krajinou z krásnými výhledy. Skončili jsem v homestay v Sop Cop u známých Haie. Majitel je současně lékař v místní nemocnici a ten mě začal dávat dohromady. Dostal jsem spoustu mastiček a i něco na žaludek, protože snad stresem, jsem už čtrnáct dní nebyl na záchodě. K tomu adrenalin ustoupil a celou noc jsem proskučel. Nemoc ale ustupovala, antibiotika zabrala, horečka se změnila pouze ve vyšší teplotu a tím, že mne začalo bolet celé tělo, jsem nemoc pomalu přestal vnímat.  

 

8 den Odpočinek

Opět jsme zůstali na místě, pršelo a já se zotavoval po pádu. Den to byl odpočinkový, pouze jsme si udělali krátký výlet k místnímu laoskému pomníku. Je zde území, o které se s Laosem Vietnam hádá. Pan domácí mně podstrojoval tak, že mně dokonce přinesl na snídani chleba a sýr, Veselou krávu. A večer jsem si po dlouhé době pochutnal na krevetách. 

 

9 den Přesun na sever

Další den byl vůbec nejdelší, 208 km po dobrých silnicích z města Sop Cop na sever do města Tua Chua   Cestou jsme projížděli překrásnou krajinou vzdáleně připomínající Ha Giang. Krasová oblast, kde v prudkých svazích mezi kameny místní pěstují kukuřici. Cestou jsme se zastavili v domě, kde desítky žen loupaly longan. Přenocovali jsme v Tua Chua, v prvním hotelu na celé cestě. Na tom hotelu bylo ale zajímavé, že v pokoji byla cedulka se třemi hvězdičkami. Jinak místnost asi 2,5 x 2,5 m bez oken, záchod šlapací a jako všude zašlá špína.  Ale alespoň s teplou vodou.  Noha hodně bolela, docela jsem skučel. 

 

10 den Hmongský trh, nejhorší ubytování

Pokračovali jsme z Tua Chua k Černé řece. Tento úsek považuji za vůbec jeden z nejhezčích na celé cestě. Místy asfalt, místy pouze kamení, ale je sjízdná dobře i pro skútry. Tento úsek považuji za perlu cest ve Vietnamu. Cestou spousta skal jako v Ha Giang. 

Cestou jsme se zastavili na trhu  Chợ Tả Sìn Thàng, kde jsme strávili asi dvě hodiny. Je to jeden z nejhezčích trhů, jaký jsem kdy navštívil. Hmongský, se zvláštními oděvy žen, lišící se od běžných hmongských žen jaké znám třeba z Mu Cang Chai. Užili jsme si to. Je to jeden z trhů, které se opakují v šestidenním cyklu, tzn je obtížné vědět kdy jsou. Hai ale ví všechno.

Přenocovali jsme v  homestay HauChua. Opět u známých Haie. V okolí jsou prastaré stovky let staré čajovníky, údajně nejstarší ve Vietnamu. Byl to celkem hezký hmongský dům. Byl jsem zde vůbec první cizinec,  což mne domácí nezapomněli připomenout. 

Odpoledne ve vedlejším domě byla nějaká oslava se spoustou lidí. Vetřel jsem se tam, pozvali mě, ale mám dojem, že s určitým zdráháním. Nejvřelejší jsou tam, kde se tu a tam výjimečně s cizincem setkají. Nebojí se ho, vítají, je to pro ně zpestření. Zde ale, kde většina vidí cizince prvně v životě, moc je nevítají, neusmívají se, jsou spíše vykulení. Pak samozřejmě nejsou přívětiví tam, kde je už turistů moc. Při oslavě tam byly, jak při podobných příležitostí bývá, přísně separované na zemi jídelní podložky pro ženy a muže.

Bylo to ale jedno z nejnáročnějších přenocování. Hmongské domy nemají okna, aby tam nevletěl nějaký špatný duch a neznepříjemnil život. To opravdu. Takže u stropu byla pouze jedna žárovka která svítila i ve dne. V přítmí jsem se musel protáhnout za skříň kde jsem našel otvor do mého pokojíku asi 2x2 m.  Musel jsem se vrátil pro čelovku. Přestože bylo ještě denní světlo, zde jsem byl v úplné tmě. Tam jsem nahmatal zvlhlou sfilcovatělou těžkou a velmi smradlavou deku. 

Mezi Hmongy jsem v minulosti viděl řadu žen s červenou skvrnou na čele. Dozvěděl jsem se, že to je od kozího rohu, který naplní horkým vývarem bylinek a přitisknnou na čelo kde se pod tlakem přisaje. Snižuje to horečku a je to také proti bolení hlavy. Zde jsem měl příležitost vidět celý proces na vlastní oči a sám si to také vyzkoušet. 

 

Večer jsem trávil pozorováním, jak paní vaří. Pán domu v kuchyni na zemi zařízl slepici a za chvíli se už její kousky smažily na VOK pánvi. Hai jí řekl, aby usmažila pár kousků bez kostí pro mne. To udělala a pak na to hodila nějaké lusky, bylo to fakt jedlé. K tomu trochu rýžových nudlí a rýže, docela jsem se najedl. Zarazilo mě, že ona to uvařila, přinesla k nám ke stolu, kde jsem byl já, Hai, a pán domu. Děti se najedly už dříve když žena vařila. Zeptal jsem se, kde je paní. Pán říká, že se najedla s dětmi. Protože jsem věděl, že to není pravda, řekl jsem mu to. Tak jí zavolal a ona přišla a opravdu se najedla. Bylo to smutné. Něco jako umyvadlo se tam nevedlo, tak jsem si zuby vyčistil trochou vodou z petky. Noc byla hrůzná. Strašný smrad, k tomu noční čůrání, alespoň pouze z balkonu: Ale jsem rád, že jsem to zažil, je dobré využít příležitosti a poznat skutečný žiovt, ne ten pro turisty. 

 

10 den Plavba po řece

Ráno mne neprobudilo sluníčko jak by to mělo být, ale křik  domácího zvířectva, především  kohoutů a slepic,  umí udělat rámus až k neuvěření. A k tomu rámus nějakého stroje. Paní sekala bambusové stvoly na řezačce pro prasata. Takže jsem vstával zase s čelovkou, navíc  celý poštípaný. V úvahu připadají komáři, štěnice, případně pro mne další neznámý hmyz. Komáry jsem ale neslyšel, navíc jsem byl pod moskytiérou. 

Hai mě přemlouval abychom zůstali ještě jednu noc, že ví o krásném místě, kam ale musíme pěšky. Nebyl jsem ale ve stavu dojít někam dále než 100 m, takže jsme nezůstali. Navíc jsem po další noci v této díře opravdu netoužil. Z Hau Chau jsme jeli asi 15 km k řece, kde kotvilo pár lodí. Všechny byly prázdné, Hai se s majitelem jedné ihned dohodl, naložili jsme motorky a plavili se asi 70 km po proudu Černé řeky. Byl to spíše odpočinek. U mostu u Phieng Lang jsme vystoupili a jeli do kopce do Than Uyen. Zde jsem zavzpomínal, když jsem zde před několika lety čekal u mostu vyčerpán s jízdním kolem a hledal někoho, kdo by mě do kopce vyvezl. Bylo to tehdy velice náročné, pár aut mě na kratší kousky pomohlo, ale hlavně jsem plival krev při šlapání do kopce. V Than Uyen jsme přijeli do nového turistického luxusního resortu. Byl přesně takový, jaké nesnáším. Moderní, luxusní, s vyhlídkou na těžce pracující vesničany na terasovitých rýžových polích. Resort byl ještě prázdný. Majitelé jsou většinou mafiáni z Hanoje. 

 

11 den Další pád a návrat do Sapy

Odtud už následoval poslední úsek cesty, do Sapy. Pro zpestření jsme několikrát odbočili mezi čajovníky úzkou cestičkou. Hai prý zná zkratku a tak jsme se po ní vydali. Jenže vedla do strašně prudkého kopce mezi čajovníky a s velmi úzkým vyvýšeným pruhem betonu. 

V jednom místě se moje motorka zastavila. Neměl jsem dostatečnou rychlost. A protože přední brzda v kopci motorku neudrží a zadní použít nemohu protože držím balanc nohama na zemi, tak následuje nevyhnutelný pád na záda, kdy se motorka postaví jako kůň na zadní.  Tentokrát jsem zohýbal chránič na druhém koleni, ale hlavně jsem si natloukl zadek. Na kámen jsem naštěstí nepadl zády, ale hýždí. Později mě zmodrala celá půlka zadku a pravá noha. Ale přes tato potlučení na rozdíl od pádu na cestě při vyhýbání se slípce to byla pohoda. 

Pak se ale zase spustil déšť a před Sapou cestu uzavřel sesuv,  cesta zůstala zatarasená kamionem, který se snažil vyprostit bagr. Ale asi po půl hodině na chvíli udělali cestičku, kterou motorky mohly projet. 

Do Sapy jsme se vrátili za stejně nevlídného počasí jako jsme z ní vyjeli, za deště a zimy. Sapa je vysoko, je v ní zima stále. Tam jsme skončili  v mém „starém“ hotelu a Hai mě vzal k sobě na večeři domů. Byl jsem překvapen kolik evropských prvků jejich dům měl. Vymykal se zcela severovietnamskému průměru.

 

12 den Cesta do Bac Ha, zlatník

V Sapě jsme ale nezůstali a vyrazili na východ do městečka Bac Ha. Opět v dešti.  Několikrát jsme odbočili a navštívili dům jedné z nejchudších menšin ve Vietnamu Xa Pho. Je podobný domu Hmongů, je ale malinký a jenom z bambusu. Tato menšina nemusí platit státu za elektřinu, naopak stát jim dal tanky na vodu zdarma. Pak jsme ještě navštívili umělce tepajícího stříbrné náramky, prsteny a další ozdoby především pro ženy. Stříbro získával tavením starých stříbrných piastrů z doby Francouzské Indočíny.  Bylo to také království kardamomu, ze všech domů byl cítit.  Přenocovali jsme v hotelu v Bac Ha.  Po dlouhé době jsem si pochutnal na vynikajících kuřecích řízečcích s pomfrity ze sladkých brambor. Z čeho dělají trojobal nevím, ale byl téměř jako u nás. 

 

13 den Trh v Cau Cau 

Ráno již v půl sedmé jsme jeli na sever do městečka Can Cau, kde je každou sobotu trh. Musí se na trh hodně brzy ráno, protože je to už v dosahu turistů ze Sapy. Také jsem jich tam asi pět viděl, ale v poledne už jich tam musí být desítky. Je to velmi zajímavý trh menšin, ale fantazie to byla tak před deseti lety.

Prodávali tam také psy, prasata, i tam bylo několik holičů a od jednoho jsem si nechal přistřihnout fous. Chtěl 50 kč, vím že mě natáhl, znám ceny, ale udělal jsem mu radost, byl rád, že chytil cizince a tak jsem nesmlouval. Cestou jsme viděli hmongský pohřeb. Vlastně vzpomínku na něj, byl to už druhák. Hmongové stejně jako Vietnamci v těchto oblastech „oslavují„ pohřeb i po roce, dvou, znovu. Byla to velká slavnost se stovkami lidí. Zde byly ženy opět přísně separované od mužů. Menšiny v horách různé oslavy ekonomicky velmi ničí, patří k největším nákladům v jejich životě. Nelze se neúčastnit, nelze nic přinést, nelze je neorganizovat. 

Stále jsem se potýkal s bolavou nohou. Velkou starost mne dělal kloub u palce levé nohy. Přes noc se to vždy uklidnilo, zaschlo, ale přes den v botě se zase vše rozdráždilo a večer byla bota plná krve. Ona to byla navíc levá noha, kterou jsem řadil. Koleno jsem si každý den stahoval neoprenovou ortézou, kterou jsem byl vybaven.

  

 

14. den trh v Bac Ha 

Ráno jsme šli na trh v Ba Ha, náš hotel byl velmi blízko. Byla neděle. Zatímco trh v Can Cau je každou sobotu, v Bac Ha je každou neděli. Sem už vozí turisty ze Sapy ve velkém, proto se musí opravdu brzy ráno. V deset hodin už je velmi pozdě. I ráno, v sedm, jich zde několik bylo. Je to moc hezký trh, hlavně jeho část s dobytkem, ale na trh, který jsme viděli u Černé řeky to ale nemá ani náhodou. Viděli jsme spoustu zajímavostí, bylinek, přírodní viagry,  

Já jsem si na trhu koupil suvenýr, fajfku ze skořicové kúry. Pak po pauzičce jsme asi v deset hodin vyrazili směr Sapa. Jeli jsme tentokrát přes Lao Cai a „podívali se do Číny“, navštívili čínský chrám přímo u mostu přes řeku do Číny a odpoledne dorazili do Sapy. Tak skončila naše patnáctidenní anabáze.

 

 

Závěr

Celkem jsme ujeli asi 1700 km, z toho asi 500 km po velmi těžkých cestách kluzkým bahnem s pády.  Cesta byla mimořádně náročná. Navíc já nemám zkušenosti s takovou motorkou, s takovým terénem. K tomu je nutné připočíst déšť prakticky denně, někdy průtrže, zimu, nemoc s horečkami, rozbité koleno, rozbité chodidlo, rozbitý zadek, špatné oblečení a…  za pár měsíců mne bude 70.  Bylo to fakt na hraně, pokud ne někdy za hranou mých možnosti. Ale .. jsem šťastný že jsem to zažil. 

 

A kolik to stálo? 

Skútr se dá půjčit za 5-10 USD/den, motorka za 15-20 USD/den. Dobrá japonská kroska 250 ccm za 30-40 USD na den.  Moje nevýhoda byla, že jsem byl sám. Kdybychom byli dva,  tři, čtyři, cena by výrazně klesla. Já platil dvě dobré japonské krosky a vše ostatní. Tzn. benzin, ubytování, jídlo, poplatky, průvodce, + místní průvodce, komplet za 140/USD/den. V tom byly i plavby loděmi. Může se to zdát hodně, ale v tom bylo úplně vše. Včetně tipů. Byl to mimořádně těžký okruh a bez průvodce je obtížný, protože je nutné zjišťovat co je průjezdné, na silnicích je v deštích spousta sesuvů, setkali jsem se s nimi prakticky denně. Průvodce zná cesty dobré pro krosku ale současně zná sjízdnost. Dále vezme k domorodcům, je možné s ním přespat mimo hotelů ve vesnicích, spoustu se toho dozvím.  Je to proto logicky daleko dražší než třeba Ha Gaing. Výhoda je i nulová starost při pádech, rozbité motorce,.. A  byl jsem sám ! Chtěl jsem být sám.