Cesta přes CaoBango do BaoLac, půjčení skútru 

 

 

 

 

Krátký týdenní výlet do oblasti CaoBang.

 

 

V dané oblasti jsem byl již dříve, abych především navštívil vodopády BanGioc. Ty jsem navštívil jako většina návštěvníků, tzn v Cao Bang jsem si půjčil skútr jel k vodopádům a zpět. Teprve později jsem začal danou oblast blíže studovat a zjistil, o co vše jsem přišel. A tak jsem se rozhodl se do dané oblasti vrátit.

 

Byl konec ledna. Tuto dobu na cestování mám rád. V horách je minimum turistů, prakticky neprší, není horko. A chladněji v horách se dá řešit oblečením.

 

Byli jsme dva, já a známá Vietnamka. Cestování s místňákem posouvá cestování do zcela jiných rovin. Kde nemám známé tam se snažím najmout místního průvodce, prostě někoho, kdo danou oblast, zemi, zná. Nemám rád hrdinské výroky, že je průvodce zbytečný, že není potřeba. Jasně, na nalezení ubytování a hlavních cest určitě potřeba není. Ale s místním se nejenom dostanu na cesty, kam bych se sám nevydal, ale dostanu se také lépe do příbytků, daleko více se dozvím. Vidím Vietnam i zevnitř, nejenom se koukám zvenku 

Neboli rozhodnout se zda průvodce nebo ne není o schopnostech, nutnosti,  ale o penězích, nákladech. Je to země s tak rozdílnou kulturou, že komunikace s místním je obrovským přínosem. 

 

Den první

 

Kamarádka zajistila dopravu. Je to skoro 300 km.  Pohodlí při mých cestách nevyhledávám, ale když je možnost, tak jí ho neodmítám. Kamarádka sehnala skutečně super dopravu.

Auto pro 9 cestujících. S luxusními sedačkami  jako v letadle 1 třídy, 

Jízdenka pro dva stála 600.000 VND. Protože Vietnamka se vyzná, zaplatím vlastně stejně nebo méně než cizinci, kteří si zajistí autobus na různých rezervačních stránkách cílené na turisty. 

 

Cesta s krátkou zastávkou ale přesto trvala plných 6 hodin. Protože jsme vyjeli po poledni, byli jsme na místě až večer. Přestože obvykle ubytování zajišťuji až na místě, zajistili jsme si předem hotýlek na břehu řeky blízko trhu. Vždy se snažím bydlet blízko trhu. 

 

 

Den druhý

Ráno bylo chladno, co také v lednu v horách čekat. 

Měli jsem čas, tak jsme první den věnovali především městu. Ve městě jsou dva velké trhy, a zaujala mne dlouhá ulice plní pouličních holičů. Kopili jsme si místní specialitu, pečené kaštany. Půl kila za 40.000 VND. Pečené kaštany se za mých mladých let prodávaly vždy o vánocích v malých pytlíčkách. Mne fascinuje, jak je stále ve Vietnamu rozdílné jídlo v různých provinciích, krajích, městech. Naproti tomu nabídka potravin v Evropě je dnes prakticky všude stejná.  

 

Odpoledne jsme si šli půjčit skútr. Opět je výhodou samozřejmě Vietnamka , která vždy dohodne nejlepší cenu, 120.000 VND na den. Zde v horách jsou ale ceny větší než v Hanoji. Vyzkoušel jsem skútrů několik, nakonec si jeden vybral. Polouatomat, tzn s řazením bez spojky, nejběžnější, jaké ve Vietnamu jsou.  Jako zálohu jim Vietnamka nechala její řidičák, neuvažovali jsem, že bude řídit 

 

Den třetí

Cestovat na skútru v lednu problém není, ale je dobré se připravit. Obvykle jezdím do Vietnamu pouze se jedněmi slabými kalhotami. Při praní uschnou přes noc. V lednu je ale chladno, v této době mám kalhoty dvoje a oblékám obojí. Je to výhodnější než jedny silné kalhoty, protože když se oteplí, byly by pro mne pouze zbytečná zátěž. Naproti tomu tenké kalhoty využiji vždy

 

Dále dvě trička, mikinu a letní bundu. Na krk a obličej šátek, pod helmu slabého kulicha a  rukavice. Na rozdíl od sandálů v kterých obvykle jezdím, mám uzavřené nízké tenisky a teplejší ponožky. 

 

Batoh máme vždy jenom jeden, společný. Dávám ho před sebe za řídítka, je to tak lepší. Na skútr se těžko upevňuje, a hlavně ho nemusím vždy odvazovat pro tankování, u skútru je nádrž pod sedačkou. Vzadu máme jenom malý příruční baťůžek, kam dáváme ovoce na cestu, foťák, pláštěnku,.. 

 

Z Cao Bang jsme nejprve vyrazili na západ do města Bao Lac.  Při projíždění městečkem Nguyen Bing jsme měli obrovské štěstí. V horách se často konají trhy v určitých cyklech, 5 nebo 6 dní. Ne sedm. To má za následek, že je těžké si naplánovat cestu s návštěvou trhu, a je to spíše o štěstí, které jsme měli. Trh byl fantastický. Zaujaly mne hlavně ženy menšiny Červení Dao, které vypadají zcela jinak jako Červení Dao v oblasti Sapy. Návštěva těchto horský trhů patří k vůbec největším cestovatelským zážitkům z hor.   Po další zastávce na oběd Tinh Tuc jsme dorazili do města BaoLac na noc.

Cesta krajinou CaoBang je velmi dobrá alternativa k dnes známější cestě z HaGiang. Turisté jezdí pouze k vodopádu BanGioc a to je velká škoda. Ale celá provincie CaoBang je zatím pro turisty velmi málo známá. Pokud byste chtěli takovou cestu zažít, doporučení je na konci celého článku.

V dané oblasti jsem byl již dříve, abych především navštívil vodopády BanGioc. Ty jsem navštívil jako většina návštěvníků, tzn. v Cao Bang jsem si půjčil skútr jel k vodopádům a zpět. Teprve později jsem začal danou oblast blíže studovat a zjistil, o co vše jsem přišel. A tak jsem se rozhodl se do dané oblasti vrátit.

Byl konec ledna. Tuto dobu na cestování mám rád. V horách je minimum turistů, prakticky neprší, není horko. A chladněji v horách se dá řešit oblečením.

Byli jsme dva, já a známá Vietnamka. Cestování s místňákem posouvá cestování do zcela jiných rovin. Kde nemám známé tam se snažím najmout místního průvodce, prostě někoho, kdo danou oblast, zemi, zná. Nemám rád hrdinské výroky, že je průvodce zbytečný, že není potřeba. Jasně, na nalezení ubytování a hlavních cest určitě potřeba není. Ale s místním se nejenom dostanu na cesty, kam bych se sám nevydal, ale dostanu se také lépe do příbytků, daleko více se dozvím. Vidím Vietnam i zevnitř, nejenom se koukám zvenku 

Neboli rozhodnout se zda průvodce nebo ne není o schopnostech, nutnosti,  ale o penězích, nákladech. Je to země s tak rozdílnou kulturou, že komunikace s místním je obrovským přínosem. 

Den první

Kamarádka zajistila dopravu. Je to skoro 300 km.  Pohodlí při mých cestách nevyhledávám, ale když je možnost, tak  ho neodmítám. Kamarádka sehnala skutečně super dopravu.

Auto pro 9 cestujících. S luxusními sedačkami  jako v letadle 1 třídy, 

Jízdenka pro dva stála 600.000 VND. Protože Vietnamka se vyzná, zaplatím vlastně stejně nebo méně než cizinci, kteří si zajistí klasický autobus na různých rezervačních stránkách cílených na turisty. 

Cesta s krátkou zastávkou ale přesto trvala plných 6 hodin. Protože jsme vyjeli po poledni, byli jsme na místě až večer. Přestože obvykle ubytování zajišťuji až na místě, zajistili jsme si předem hotýlek na břehu řeky blízko trhu. Vždy se snažím bydlet blízko trhu. 

Den druhý

Ráno bylo chladno, co také v lednu v horách čekat. 

Měli jsem čas, tak jsme první den věnovali především městu. Ve městě jsou dva velké trhy, a zaujala mne dlouhá ulice plná pouličních holičů. Koupili jsme si místní specialitu, pečené kaštany. Půl kila za 40.000 VND. Pečené kaštany se za mých mladých let prodávaly vždy o vánocích v malých pytlíčkách. Mne fascinuje, jak je stále ve Vietnamu rozdílné jídlo v různých provinciích, krajích, městech. Naproti tomu nabídka potravin v Evropě je dnes prakticky všude stejná.  

Odpoledne jsme si šli půjčit skútr. Opět je výhodou samozřejmě Vietnamka , která vždy dohodne nejlepší cenu, 120.000 VND na den. Nepočítejte ale, že vám se podaří si za tuto cenu skůtr zde najmout. Bude to více, ale vždy to bude cena nízká. Zde v horách jsou navíc ceny větší než v Hanoji. Vyzkoušel jsem skútrů několik, nakonec si jeden vybral. Polouatomat, tzn s řazením bez spojky, nejběžnější, jaké ve Vietnamu jsou.  Jako zálohu jim Vietnamka nechala její řidičák, neuvažovali jsme, že bude řídit. 

Den třetí

Cestovat na skútru v lednu problém není, ale je dobré se připravit. Obvykle jezdím do Vietnamu pouze se jedněmi slabými kalhotami. Při praní uschnou přes noc. V lednu na severu v horách je ale chladno, v této době mám kalhoty dvoje a oblékám přes sebe obojí. Je to výhodnější než jedny silné kalhoty, protože když se oteplí, byly by pro mne pouze zbytečná zátěž. Naproti tomu tenké kalhoty využiji vždy.

Dále dvě trička, mikinu a letní bundu. Na krk a obličej šátek, pod helmu slabého kulicha a  rukavice. Na rozdíl od sandálů v kterých obvykle jezdím, mám uzavřené nízké tenisky a teplejší ponožky. 

Batoh máme vždy jenom jeden, společný. Dávám ho před sebe za řídítka, je to tak lepší. Na skútr se těžko upevňuje, a hlavně ho nemusím vždy odvazovat pro tankování, u skútru je nádrž pod sedačkou. Vzadu máme jenom malý příruční baťůžek, kam dáváme ovoce na cestu, foťák, pláštěnku,.. 

Z Cao Bang jsme nejprve vyrazili na západ do města Bao Lac.  Při projíždění městečkem Nguyen Bing jsme měli obrovské štěstí. V horách se často konají trhy v určitých cyklech, 5 nebo 6 dní. Ne sedm. To má za následek, že je těžké si naplánovat cestu s návštěvou trhu, a je to spíše o štěstí, které jsme měli. Trh byl fantastický. Zaujaly mne hlavně ženy menšiny Červení Dao, které vypadají zcela jinak jako Červení Dao v oblasti Sapy. Návštěva těchto horských trhů patří k vůbec největším cestovatelským zážitkům z hor.   Po další zastávce na oběd Tinh Tuc jsme dorazili do města BaoLac na noc.