Připluli jsme  k vodopádu, kde jsme opustili. Bohužel bylo málo vody, takže vodopád nic moc. Nad vodopádem jsme opět  nastupili do další lodě. Majitel lodě nás odchytil hned před vodopádem, docela aktivní hošík. Kamarádce hned pomohl nést bágl, je to dobrý byznysmen. Jezero BaBe je již turistickou oblastí, zde jistě nějací budou.

Nad vodopádem ještě před nastoupením na loď jsme ochutnali  opékané rybičky a nastoupili do lodi. Kolikátá loď to už byla? A jak jsem později poznal, ještě jich hodně přibylo. Jezero je skutečně krásné, ideální na koupání. Jezdí po něm lodě s turisty, většinou ale vietnamskými. Přirovnal bych ho opět k jezeru Orlík. Samozřejmě něco jako plachetnice je možné si pouze představovat. Byla by to ale krásná představa.

Na jezeru jsem potkali první turisty a připluli  do vesnice Pac Gnoi. Řada domů je zde jako homestay a to s poměrně vysokou úrovní. Je to zde skutečně turistická oblast, turistické středisko. Jenom je potřeba transformovat evropské představy do Vietnamské reality. Rodiny se zde přestěhují do přízemí a celý vršek nechají pro hosty. Dokonce jsou i místa na spaní oddělena. V našem domě spali  i nějací Francouzi. Pokud zde jsou turisté, jsou to většinou Francouzi. Ale prý před týdnem zde byli i dokonce čtyři Češi. Je zajímavé vidět, jaká národnost co preferuje. Sever, hory, je rájem Francouzů Němců ale i řady Čechů. Zatímco pláže na jihu jsou okupovány pupky vystrkujícími Rusy. Zde narazit na Rusa je jako narazit v Berouně na Somálce.

Ale největší zážitek byl  skupina mladých Vietnamců věku 20-25 let pracující u firmy Canon v blízkosti Hanoje. Začíná se zde rozvíjet i turistický ruch s Vietnamci. Anglicky umí všichni, jsou zde čtyři dny na dovolené. Tito mladí lidé tvoří zcela jiný svět. Tak obrovskou diferenci jsem si ve Vietnamu nepředstavoval. Mají super telefony, vystupují jako Evropané, nebo spíše jako Jihokorejci nebo Japonci. Jsou zde na skútrech, je jich asi 8. Dokonce i oni si ale zpočátku mysleli, že kamarádka není Vietnamka, mluvili s ní anglicky. Místní si často myslí, že je z Malajsie. To je pro Vietnamce velmi bohatá země.

Šli jsme  na procházku, a viděl největšího motýla v mém životě, rostlinu, která po dotyku okamžitě zavírá listy, strašně rychle. Kamarádka vše zná, vše ví, Každou chvíli něco utrhne něco o tom hned povídá, samozřejmě nechápu. Nebo mi to dá ochutnat nebo upozorňuje na nějaký zajímavý hmyz.

Kamarádka chytala  různé potvory, různé dragonfly, vážky, má jich plnou ruku a straší mne s tím. Poznala, že hmyz moc nemiluji a proto když chytí nějakou potvoru, první co jí napadne je mi jí hodit za krk. Okolo je les, džungle, dělá strašný rámus. Takový rámus jsem nikdy neslyšel. Spát tam v noci si vůbec nedovedu představit. Je to zde vše národní park, oblast pod ochranou. Ve vesnici jsem dokonce prvně ve Vietnamu viděl popelnice. Je to vlastně prvně v životě, co jsem viděl  skutečnou džungli se vším všudy. Bohužel dovnitř jsem se nedostali, a také nevím, zda jsem na to vůbec připraven.

Měníme plán. Chtěli jsme zde zůstat několik dní a podívat se do přírody, ale nakonec jsme usoudili, že chceme jet ještě do Hue a nestihli bychom se tam dostat. Návštěvu řady vesnic mám za sebou z okolí Nghia Lo, a proto jsme zde pobyt zkrátili. Možná bohužel. Ale já moc nemusím turisty, spíše mne zajímá poznávat skutečný život domorodců a to zde nemohu.

Vidím jednu francouzskou holku se koupat v bikinách a producírovat na cestě zpět takto domů. Docela hnus. Jsem chlap, určitě nejsem puritán, ale zde cítím s místními. Mám chuť jí říct jaká je to kráva, ale měl jsem strach, že spí v našem domě.

Já jsem si toho moc nevšímal ale kamarádka byla docela naštvaná. Já to považuji za neúctu k místním lidem. Hloupé frajeření. Místním to vadí. Není to problém na turistické pláži, ale zde před chudými domky Hmongů se mne z ní dělá špatně.

Podél cesty byla  spousta ohňů, spalovali  plasty. Všude byl  velký smrad, těžko to snáším.

Pokračování