díl 2 Yen Bai, jezero
V Yen Bai jsme spali v levném hotelu a ráno jsem si zajistili černé taxi a ještě mototaxi. Naštěstí mých 75kg + Vietnamka + Vietnamec nejsou pro skútr přílišnou zátěží. To zde je možné vidět celé rodiny na skútru. Nebo vidíme vézt velkou vysokou lednici s mrazákem. Také jsem viděl, jak si vzadu sedící pacient sám držel kapačku. Je až neuvěřitelné, co umí odvézt na skútru . Pro mě bylo například nepochopitelné, jak jeden vezl na skútru třímetrová prkna napříč navíc nepřivázaná!!!
U jezera jsme si pronajali asi za 500 Kč loď na celý den jenom pro nás. Turisté zde nejsou vůbec žádní. Pouze vzpomínám na dva turisty, které jsem viděl zcela náhodně asi před dvěma dny ve Nghia Lo. (2012)
Jeli jsme několik hodin po jezeře, jako na obrovském Orlíku. Jedná se o umělé jezero postavené v roce 1971 ve spolupráci se SSSR. Byla to vlastně jejich první velká vodní elektrárna. Většina energie ve Vietnamu je z vodních elektráren. Je zde krásně čistá voda, je to skutečně místo na dovolenou. Jezero je bez domů, lidí, pouze tu a tam se objeví výjimečně lodička. Když je sucho elektřina často vypadává. Když příliš prší, tak také z důvodu „kvality“ elektroinstalace
Připluli jsme k jeskyni. Je připravená pro turisty, ale nikdo v ní nebyl. Byli jsme ve velké jeskyni zcela smai. Nikdy v životě jsem zatím nebyl ve velké jeskyni, kde by nebyl vrátný, kde nejsou cestičky, kde se nevybírá vstupné. Proto ve mne tato návštěva zanechala nezapomenutelný dojem. Později jsem viděl ještě více jeskyní, ve Vietnamu je tisíce jeskyní, ale nic nepřekoná dojem z té první. Zde se také vyplatí mít průvodce, protože sami tyto jeskyně, kam prakticky nikdo nechodí, nemáme šanci sami nalézt.
Byl to skutečně nezapomenutelný zážitek. Být v obrovské jeskyni zcela sám bez průvodce je něco, co se nedá srovnat s normální návštěvou. Jeskyně mají modlitební koutek. Pro každého je zde něco, Panna Maria, Buddha i Ho-Chi-Minh. Každý ať si vybere. Pro nás, co jsem vyrostli za doby reálného socializmu, je tato tolerance nepochopitelná.
Při cestě zpět jsme malinko zabloudili, ale nakonec jsme východ z jeskyně našli. Ostatně to ani nemusím zdůraznit, protože by jinak nevznikl tento článek.
Pluli jsme ještě k hrázi, k elektrárně. Přehradní hráz je obrovská, představuji si tisíce lidí jak mravenci nosí písek na hráz na vahadlech. Rozdíl hladin je 50 m, srovnatelný s Orlickou přehradou. Plocha a velikost hráze je ovšem mnohonásobná. najali jsme si opět černé taxi a vrátili se unaveni v hotelu kde jsme měli za deset dolarů pokoj.
Druhý den jsem šli pěšky na autobusové nádraží. Cestou mne zaujaly ženy pracující na výkopu u silnice. Vždy když vidím ženy s krumpáčem a lopatou, mám docela divný pocit. Kouklai se na mne dost divně, když jsem je fotografoval. To je bohužel ta stinná stránka nejen Vietnamu ale řady asijských zemí. Ženy běžně nosí cihly, maltu a muž je „odborně“ skládá cihly na zeď.
Malinko pršelo ale to ve Vietnamu není problém. Už jsem si zvykl. Vietnamci neznají špatné a dobré počasí. Pro ně je každé počasí jenom dobré.
