Dnes je neděle. Zde se všední den od neděle nijak neliší. Opět nás ráno mimo štěkání psů a kokrhání kohoutů budí městský rozhlas s jistě nějakými budovatelskými kecy. V neděli jsou pouze zavřené státní úřady, banky. Jinak je to den jako každý jiný.

Co se týká tohoto budovatelského hnutí, Vietnamci mají obrovskou výhodu. Nevnímají to, pokud ano, nerozčiluje je to. Já bych zde byl velice naštvaný.

Ráno jsme posnídali dobrou bagetu a vyjíždíme směrem domů. Projíždíme prý nejhezčími rýžovými poli s nekonečnými kaskádami a jistě je to pravda. Protože nic impozantnějšího si snad ani nelze představit. Nechápu, jak zde každý může najít to své pole.

Zastavujeme každých pár metrů a fotíme. Daly by se zde udělat tisíce fotek.

Cestou se zastavujeme v jednom městečku, přejíždíme řeku a vydáváme se do vesnic v horách.

Nakonec musíme zanechat skútry na místě, dál to nejde. I kdy nás opět bez zastávky předjíždí Hmonská dívka na crosové motorce.Pokračujeme pěšky.

Je to strašný krpál. Asi po kilometru přicházíme do H´mongské vesnice. Evidentně jsem zde historicky první Evropan. Jsme opět pozváni do jednoho domu, kde nám paní dává napíchlou na hůlkách hroudu něčeho slepeného. Je to prý z rýže. Nemám odvahu to ale jíst když vidím prostředí domu, kde v malém domě o jedné místnosti s hliněnou podlahou žije 9 lidí. Nemají potuchy o čistotě při jídle.

Chci proto tajně jídlo vyhodit, ale kamarádka mi to striktně zakazuje. Prý je to pro ně vzácnost, mají hlad a byla by to velká škoda. Tak jim to po chvíli vrátila. Chápu jí. Je to sice neslušné, ale zde jde o vzácné jídlo, Slušnost musí do pozadí.

Děti jezdí na malých dřevěných skútrech je to zábavné.

Překvapuje mne, že v této „díře“ mají ale elektřinu. Co mne ale dokonale položilo, že vidím v rohu mrazicí box. Pouze Pán Bůh ví, jak ho sem dostali. Kdyby to bylo u nás, řekl bych, že vrtulníkem, ale zde ho jistě přidřeli na motocyklu. Ale jak?

Jsou zde vůbec obrovské kontrasty. Žijí jako ve středověku, mají ale mobilní telefony a skútry, motocykly. Hmongové Buddhismus nevyznávají, mají ale doma modlící místečko, modlí se ke svým předkům, zapalují vonné tyčinky. U některých minorit je toto místečko venku, v malém přístřešku. Ze všech minorit jsou asi H´mongové nejkrásněji oblékaní. Ale minorit jsou desítky a jsou také jejich podskupiny. Například jsou H´mongové květinkoví, zelení, žlutí, Jsou Dao bílí, černí atd. To podle typu oblečení žen. Ženy zelených H´mongů mají sukně vyšívané většinou zelenou. U žen a mužů Dao tvoří základní barvu modrá, sami oděv barví barvou indigo. Na trhu vidím ženy Dao se skoro černými rukami od indiga.

Domů, do naší vesnice SonA se vracíme okolo druhé, paní připravila vynikající oběd. Byl to hezký výlet, celkem jsme ujeli asi 800 km z toho velkou část na strašných cestách. Bez průvodce, který zná místní jazyk, by taková cesta nebyla možná. Je nutné se ptát na cestu, přesto jsme se několikrát museli vracet.

Po návratu mne paní domu připravila bylinkovou lázeň, herbal bath. Prý po lázni je každý mladší o deset let. Vzhledem k počtu lázní, co mne již paní připravila, čekám na moje narození. Jistě se narodím jako Vietnamec.

Poděkování

Děkuji mým vietnamským kamarádům, průvodcům, že jsem měl možnost vidět neviditelné. Bez vás, milých průvodců, bych neměl možnost poznat a pochopit život tak, jako ho vidím dnes.