Na Vietnamu jsou dvě věci, které mně velmi vadí a bez těchto dvou věcí by byl Vietnam mnohokrát krásnější.

Ty dvě věci jsou:

1) červená barva, myslím ideologie

2) odpadky

Nevím, co mně vadí více. Transparenty, vlajky srpy a kladiva jsou všude. Ale evidentně jim to nevadí, určitě ne tolik jako nám. Mají svoje idoly v čele Ho-Ch-Minhem. Toho chápou jako my Masaryka, je to strýček Ho, Osvoboditel. Oni nebojovali za komunizmus. Oni bojovali za Vietnam.

Já dnes rozumím, že řadu států před zničením zachránila tvrdá ruka a někdy pomohla k nebývalému rozvoji. Nakonec takto se rozvinula Jižní Korea, Taiwan, Singapur,.. kde určitě demokracie nebyla. Když je to ale strašně nebezpečné,..

Mimochodem v komunizmus zde věří absolutní většina lidí. Po rozhovorech s Vietnamci odhaduji že 98%. Je to zcela něco jiného jako si pamatujeme my.

Dnes jsme vyrazili poměrně brzy na cestu a jedeme asi 110 km na severozápad po hlavní silnici. Cestou se stavujeme na pěkném místě mimo město na snídani. Docela mi chutná, je to něco jako pho polévka. V poledne přijíždíme do velkého města Son La. Ubytováváme se v hotelu, již standardně v třílůžkovém pokoji. Nejprve jsme ale museli objet asi tři, čtyři hotely, abychom našli levný a aby nás ubytovali dohromady. Já ve Vietnamu vždy řeším ubytování na místě, nikdy nic nerezervuji předem. Po odpolední siestě navštěvujeme zdejší známé francouzské vězení z koloniálních dob. Město je neuvěřitelně bolševické. Všude rudé transparenty, nikomu to ale nevadí. Protože jim nevadí rudá barva a odpadky, jsou šťastní. Je komické vidět srpy a kladiva vedle velkých reklam soukromých firem na telefony, televize, auta.

Odpoledně na trhu si kupujeme dobrou francouzskou bagetu s masem. Uvnitř je cítit Vietnam, houska je ale francouzská. My pohrdáme bílým francouzským pečivem, ale jak je zde dobré. Vůbec francouzští kolonisté zde zanechali řadu dobrých věci. Spoustu času trávíme v pokoji louskáním slunečnicových semínek, kterých vezeme celý pytel. Víme jaký symbol nicnedělání pro nás slunečnicová semínka jsou. Já si ale začínám zvykat a zjišťuji, že to vůbec není špatné. A netloustne se po nich.

Počasí je stále pěkné, v průměru okolo 22 stupňů. Na skútru zvlášť ráno je ale docela zima, beru si mikinu a slabou bundu do deště, Nakonec více stejně nemám. Každý máme sebou jenom malinký batůžek, V něm tři trička, mikinu a slabounkou bundu do deště. Pak kartáček na zuby, holení a lékárničku. Největší váha je malý počítač na psaní deníku a fotoaparát. Uvědomuji si, jak často zbytečně moc věcí vozíme. Hlavní je, co máme na sobě. Peru večer, do rána to uschne, nebo skoro, trochu vlhké na sebe nevadí. Boty jedny, sandály s pevnou špičkou a když je zima, tlusté ponožky do nich.

Nemám vůbec problém fotit lidi. Musím se ale smát, protože se setkávám s tím, že naopak oni chtějí fotit mne. To, že nejsou zde cizinci, neznamená, že zde nejsou turisté. Jsou zde jeskyně, turisté z Hanoje se zde začínají objevovat. Již vzniká skupina bohatých Vietnamců hlavně z velkých měst, kteří si výlety dělají. Jsou ověšení drahými fotoaparáty jako Japonci, jezdí na skútrech, často ale i auty. Mají drahé mobilní telefony. Dnes jsem si zrovna fotil tři krásně oblečené dívky, turistky, jak si hrají s drahými telefony. Pak ale ony začaly na oplátku fotit mne a na konec každá chtěla mít společnou fotkou se mnou. Zde jsem holt exot já. Tu a tam se ke mně vrhne nějaký chlap, často dědek a tiskne mi ruku. Zrovna dnes, měl zelenou uniformu a na sobě komunistické odznaky. Směji se, protože klidně bych mohl být Američan, který se jde podívat, kde můj táta střílel Vietnamce. Jak jsem již psal, nikdo se mne neptá, odkud jsem. Ale vyjímky existují. Před dvěma dny se mně jeden chlubil, že má syna v Čechách, byl za ním již 4x, zná Prahu, Karlovy Vary, Brno, Bratislavu.   

Pokračová ní