Dnes jsme se „rozšoupli“, spíme v hotelu za 380 Kč. Je 35 stupňů, jsme unavení a potřebujeme si odpočinout. Není to ve Vietnamu běžné u low cost hotelů, ale zde jsme dokonce dostali i snídani. Na kamarádce je toho docela hodně. Já se naopak vezu jako pohodlný turista. Ona vše zařizuje, domlouvá, plánuje. Já se vezu. Je pravda, že většinu nákladů hradním já, ale kdybych cestoval zcela sám, stojí mne to více, jako když nyní platím velkou část i za ní. Dal jsem jí peníze a vše platí ona. Jenom ona. Já se o placení nestarám. Jedině ona může usmlouvat nejnižší cenu. I když zde podle přízvuku každý pozná, že je ze Severu, Vietnamec je Vietnamec.

Jíme téměř výhradně na ulici. Zvykl jsme si na to, nedělá mne to problém. Je to levné a někdy docela dobré. Už vím, co si objednat a co neriskovat.

Zde je absolutní rovina protkaná rameny delty Mekong. Turisté zde nejsou, jsou soustředěni na několika místech v blízkosti Saigonu .

Po několika týdnech prožívám krizi. Jsem vlastně sám, nepopovídám si s někým, kdo má podobné názory, nepopovídám si česky. I když jsem zásadním odpůrcem cestování ve skupině, nejraději jezdím sám nebo ve dvou, přece jenom to tu a tam na mne dolehne. I když plusy pro mne jednoznačně převyšují nad minusy.

Všude to vietnamské cvrdlikání, odpadky, bordel. Skoro nejím a sním o housce ze sýrem. Už potřebuji změnu. Také je to velmi náročné, každý den jsme jinde, ale vlastně je to stejné. Pro kamarádku ne, ta ty rozdíly vidí, ale já málo

V pokoji máme dnes šváby a stěžujeme si v recepci. Nakonec někdo přišel se strašně smradlavým sprejem. To bych býval raději ty šváby. Nakonec také chtějí žít.

Z Ca Mau vyrážíme rychlou lodí do Mũi Cà Mau, což je vůbec nejjižnější místo ve Vietnamu, mys. Po návštěvě nejsevernějšího místa Vietnamu minulý rok směřujeme tentokrát na jižní výběžek.

Přestože lodě jsou moje hobby, plavil jsem se na řekách, na divoké vodě na kánojích, na raftech, mám za sebou krušné chvíle na moři při větru 10 Bft, zde jsem měl skutečně prvně pořádně strach. Ale asi jediný ze všech cestujících na celé lodi. Loď byl rychlý motorový člun, něco jako krytý autobus. Vstup do dlouhé kajuty byl pouze vpředu, okénka se nedala celá otevřít a uvnitř byly sedačky jak v autobuse. Já v tom viděl rakev. Loď byla napěchovaná lidmi, včetně uličky, bylo nás výrazně více jako sedaček. Na střeše na některých úsecích jsme měli navíc spoustu zavazadel, což na stabilitě nepřidalo. Jediné, co bylo pozitivní, že jsme jeli po klidné řece, žádné vlny. Já byl totiž na rozdíl od místních ovlivněn informacemi o lodních katastrofách v Asii způsobené téměř vždy přetížením. Což o to voda, je zde teplá, žádné pirani, žádní žraloci, ale z této rakve bych neměl šanci se dostat. Navíc jsme seděli zcela vzadu. Dokonce jsem si ještě musel zahrát na tatínka, dostal jsem na klín malého vietnamčíka.

Plavba to byla z říše snů. Proplouváme mezi vesničkami, vidíme spoustu lodiček. Loď zastavuje na zamávání ze břehu a to i tam, kde není žádné přístaviště. Prostě píchne příď ke břehu a udržuje pozici motorem. Plujeme velice rychle odhaduji 30-45 km/hod.

V cíli si pronajímáme dva mototaxikáře a vydáváme se k mysu.

Přijíždíme k památníku, nikde zde není ani noha. Ještě se můžeme dostat o kousíček více na jih po dlouhém úzkém molu. Projíždíme vesničkami, kde se lidé i několikrát ročně potýkají se záplavami. Některé domy jsou skutečně velmi chudé

Trochu jsme zariskovali a dostali za vyučenou.

Jedem džungli po cestě, kamarádka vpředu a já s mototaxikářem vzadu. Najednou náš skútr  pšouk pšouk a stojíme. Je zde více cest, dá se docela zabloudit. Kamarádka zmizela, my stojíme v smrtelném vedru v džungli. Nevím kam jeli, vzájemně jsme se ztratili. OK, máme přece mobilní telefony, zde je síť pokrytá. Zvoním na její telefon. On ale zazvoní v mém batohu. Mototaxikáři se navíc vzájemně neznali. No nakonec jsme skútr spravili a po delším úsilí se našli, ale dostal jsem pořádně za vyučenou. Od té doby vždy, když vylezeme z nádraží, vlaku, autobusu, vždy říkám, když nemáme adresu hotelu, dohodneme, že náš meet point je tam a tam. Pokud jsme v cizím městě, nemáme adresu, hotel, a ztratíme se, můžeme to být fakt průšvih. Ano dnes jako nouzi by mohl fungovat mail, ale nic jiného mne nenapadá.

Ještě se zastavujeme o obrovského Buddhy na břehu. U nás je stále představa, že Buddha je sedící tlusťoch ale není to pravda. Buddha může být muž žena, sedící, ležící, hubený, tlustý. Musí ale hlavně mít dlouhé ušní lalůčky, To má každý. Pro kamarádku, buddhistku, je to emotivní zážitek. Zde je krásná obrovská socha ženského Buddhy stojící v lotosovém květu.

Pokračování